Čemu věřil van Helmont?

Setkáváme se zřejmě s prvním případem použití termínu "gas" pro plyn. Soudí se, že ho autor odvodil od slova "chaos", ale s jistotou to tvrdit nelze. Onen "divoký duch" je ve skutečnosti oxid uhličitý, a někdy se uvádí, že van Helmont, jehož jsme citovali, je zakladatelem pneumatické chemie, čili chemie plynů. Do jeho doby, a ještě i později, se pro všechny plyny používalo označení "vzduch", takže ještě ve druhé polovině v 18. století najdeme dusík jako "odporný" nebo "zkažený vzduch", vodík pak jako "hořlavý vzduch".

K citátu ještě poznámka - "divoký duch" vznikl až hořením dřevěného uhlí, předem v něm nebyl. Van Helmont měl ale pravdu, když soudil, že stejný plyn, jaký popsal při hoření dřeva, je také v dolech, a vylučuje se rovněž jako bublinky z některých minerálních vod. Diskuse se vede o tom, zda učencovy důkazy dalších plynů, například oxidu dusičitého nebo chloru byly dostatečně přesvědčivé. I kdyby se nedalo hovořit o objevu, což se opravdu v té době nedá, přece jen postřeh, že uniká červenohnědý plyn, když se nalije kyselina dusičná na stříbro, byl naprosto správný. To je právě oxid dusičitý.

Johann Baptista van Helmont (1577 - 1644) pocházel ze vznešené vlámské rodiny, zajímal se o různé vědy, nejprve studoval na univerzitě svobodná umění, později medicínu. O svých studiích později napsal, že "léta, která jsem takto strávil byla celkově neplodná ...". Následovaly cesty Evropou a sňatek s bohatou nevěstou. Manželé se usadili ve Vilvoorde u Bruselu, kde již zůstali a van Helmont se cele věnoval medicíně a chemickým pokusům tak, že o něm současník napsal, že "byl zcela ponořen do chemických operací ve dne v noci ... sousedé ho sotva znali ...". Sousedé možná tolik ne, učená Evropa však ano.

Jeho život nebyl zas tak snadný, jak by se mohlo zdát. Ač věřící katolík, dostal se pro své názory do konfliktu s inkvizicí, v letech 1633 - 36 byl vězněn, a nesměl uveřejňovat své práce až do roku 1642. Část jeho pozůstalosti vydal až roku 1648 jeho syn Francis Mercurius (1618 - 99), ale nutno poznamenat, že nedosáhl vědeckých kvalit svého otce; udává se, že byl nakloněn pověrám. Na druhé straně v jednom spise z roku 1685 vyjádřil svou nedůvěru k alchymii.

Logo|foto:Český rozhlas

Alchymista na pomezí chemie

Van Helmont starší byl dítětem své doby, která stála pořád ještě v alchymii, současně se však formovaly myšlenky, jež daly zrod moderní chemii. Představy o složení hmoty se tehdy opíraly o různé teorie, z nichž stále velmi vlivná vycházela z myšlenek starořeckého filosofa Aristotela. Mnoho učenců pořád soudilo, že hmota je složena ze čtveřice elementů, vody, ohně, země a vzduchu, které vlastně současně představovaly zobecněné vlastnosti. Například voda byla obsažena nejen ve všem, co teče jako skutečná voda nebo třeba olej, ale i v tom, co může téci za určitých podmínek. To byl případ roztaveného kovu.

Podle van Helmontoa byly základními elementy jen vzduch a voda. Vzduch ho zaujal do té míry, že se pustil do studia plynů, ovšem mimořádnou pozornost věnoval vodě. S ní provedl proslulý pokus, který svědčí o jeho neobyčejné trpělivosti a pečlivosti, zároveň je však dokladem toho, jak mohou být v zásadě správná pozorování nesprávně vysvětlována. Zasadil vrbu, jak se v přepočtu ukazuje dvoukilogramovou, do 90 kg země, kterou předem pečlivě vysušil a všechno zvážil. Pak už rostlinu dalších pět let zaléval jen čistou vodou a shromažďoval i spadané listí. Potom vše přesně zvážil, u vrby mu vyšlo 76 kg, zatímco země, že ubylo jen velmi málo. Odkud se tedy vzal takový přírůstek dřeva? Učenec na to odpověděl, že z vody, která se proměnila, transmutovala ve dřevo.

Logo|foto:Český rozhlas

Omyl je ve výkladu experimentu van Helmonta, který samozřejmě netušil nic o fotosyntéze. Jeho pozorování bylo vodou na mlýn alchymistů, který v té době začínal zadrhávat. Byl to jedinečný argument ve prospěch možnosti proměny kovů. Pokus s vrbou poutal pozornost i později, a jako možný argument pro transmutaci ho zopakoval neméně proslulý učenec, ale také alchymista, Angličan Sir Robert Boyle (1627 - 91). Neměl trpělivost svého vlámského kolegy a provedl to s okurkou, kterou pěstoval jen půl roku.

Čemu tedy věřil van Helmont? Či spíš byl to alchymista nebo chemik? Byl obojím. Založil pneumatickou chemii ale současně zanechal Testimonium (Svědectví), kde se dočteme: "Neboť vskutku jsem to viděl v rozličných dobách a dotýkal jsem se toho vlastníma rukama, ale bylo to barvy takové jako šafrán ve svém prášku, ... jeden jediný gran onoho prášku proměnil 19186 dílů rtuti, jež mu odpovídají [tedy jednomu granu], v nejlepší zlato." Záhadný prášek byl kámen mudrců, jeden gran býval přibližně 0,073 gramu. Van Helmont také zřejmě věřil v možnost alchymické transmutace kovů.

Rozhovor s prof. Vladimírem Karpenkem zazněl v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 9.11.2007.