Írán na ose války

Na svazích pohoří Zagros byla domestikována první zvířata: kůň, ovce, koza a kráva. Pěstovalo se zde taky první obilí i ovoce. Poměrně brzy zde vznikla i árijská Perská říše, která na počátku řecké kultury ohrožovala Evropu, byla ale odražena i se svými panovníky Dáriem a Xerxem. Alexandr Makedonský pak oblast helenizoval, čímž došlo k výrazné kulturní výměně. Po protiřímské Parthské říši zde nastoupil islám, oproti ostatním státům se nakonec etabloval ten šíitský. Přesto zde nedošlo k arabizaci a kvetla zde kultura a vzdělání, které přežily i útoky mongolských kmenů.

Moderní Írán se začal formovat ke konci 18. století, kdy taky vznikl Teherán a projevilo se postavení státu mezi zájmy Rusů a Britů. Carská armáda byla výbojná a během povstání zde zemřel i známý vyslanec Ruska, dramatik Gribojedov. Vývoj mezi dvěma mocnostmi se musel řešit, Britové měli nakonec to štěstí, že jim bylo umožněno čerpat ropu v jížním Íránu. Díky parlamentu taky od dvacátých let 20. století vládla dynastie Pahlaví, která se rozhodla stát modernizovat průmyslem, stavbou silnic i vzděláváním po vzoru Západu. Češi zde budovali cukrovary, obilní mlýny, cihelny, silnice. Druhá světová válka umožnila Íránu stát se tranzitem dodávek od Spojenců Rusům, což vydatně pomohlo na Východní frontě. Po válce ale docházelo k rozepřím, protože vláda šla příliš jasně v ústrety USA. Šéf vlády Mosaddek chtěl znárodnit majetek Anglo-íránské ropné společnosti, což se nelíbilo vlastníkům, a byl proto odstaven. Obyvatelstvo se však začalo chovat vzpurně. V tom ho podporovali šíitští duchovní, ajjatolláhové, kteří jako většina lidu byli proti modernizaci. Pro nás málo pochopitelný úkrok jakoby zpět v čase lze pochopit, když lidé začali relativně chudnout, těžba ropy jim máloco přinášela, což neplatilo o šáhově režimu. Nejvýraznějším vůdcem Íránců se stal imám Chomejní, který získal větší podporu díky povstání, ze kterého roku 1963 vyšel jako poražený, ale stal se morálním vítězem.

Ekonomická situace, odpor k sekularizovanému Západu i pro Írán nevýhodné smlouvy o vývozu ropy vedly k revoluci v roce 1979. Ty vedly k novému státnímu řízení, vlastně teokracii, v níž duchovní vůdce-imám jako předseda 12 imámů ( asná ašarijá ) jmenuje Revoluční radu, tedy vládu, a nechává zvolit prezidenta. Írán brzy musel vydržet osmiletou válku s Irákem Saddáma Husajna, kterého podporovaly i USA. I kvůli válce vznikly jednotky Hizballáhu, které operují v oblastech osídlených šíity a které byly pro Izrael minulý rok důvodem k útokům na Libanon. Ve válce padlo nejméně půl miliónu Íránců, často žen, a tato vzpomínka vede obyvatelstvo k velké nedůvěře. Írán je od té doby nepokrytě stát militaristický a pracuje na získání vlastních zbraňových systémů, i v rámci jaderného výzkumu. K uvolnění a libralizaci sice došlo za prezidenta Chatámího, kdy se zdálo, že režim úplně oslabí. Ale zvolení populisty Ahmadínežáda vedlo znovu k nepřátelství, prosazování jaderného programu a popírání legitimity státu Izrael. Za Íránem dnes poměrně jasně stojí Čína, Rusko a profitují zde norské těžařské firmy, ale blokáda vedená vládou USA a spojenci varuje před možnou válkou. O té se vyjádřili francouzský ministr zahraničí Kouchner i představitelé vlády USA po Ahmadínežádově návštěvě New Yorku. Kdo tedy ví, jak situace dopadne... Ale íránská historie a kultura už zažila cokoliv.