Stávka učitelů

Dělat by ho tedy v ideálním případě měl ten, kdo to jako poslání cítí. Už proto, že jde o povolání obzvlášť odpovědné: na učitelích, na jejich svědomitosti, umu, fantazii, charismatu a kreativitě do značné míry záleží, jak bude vypadat to nejcennější, co dneska každá země má: lidský kapitál. Dá se to vůbec penězi zaplatit? Asi těžko. Zásadní otázkou ovšem je, kolik takových učitelů a učitelek v dnešních školách při průměrném platu pod dvacet tisíc ještě vydrželo.

Už proto je jasné, že právo na slušný plat, který by jim umožnil existenci bez materiálních starostí, mají učitelé bezpochyby. Za takový plat budou zítra pod praporem svých odborů stávkovat, což se jim budoucí i úřadující ministr školství Liška a Bursík snažili na poslední chvílí rozmluvit. Určitě ne proto, že by jim lepší platy nepřáli. Chtějí k nim ale dospět pomocí přesunů v rozpočtové kapitole ministerstva a pružnější personální politikou škol. Nikoli tím, že do resortu přisypou další miliardy.

Stranou by tudíž neměla zůstat otázka, proč se učitelské odbory rozhodly vyhnat své členy do ulic právě teď: Poslední jednodenní stávku učitelů zažila ČR 1.září 2003. Předtím stávkovali učitelé za vyšší mzdy řetězově v roce 1997, kdy se postupně zapojilo asi 65.000 učitelů. Na Staroměstské náměstí, kde tenkrát řetěz po měsíci vyvrcholil, se ale sešlo už jen 7000 až 8000 lidí. Zítra má naproti tomu stávkovat- jak doufá odborářský předák František Dobšík, aspoň 100 000 učitelů. Vzhledem k současné vlně zdražování, ohlášené na příští rok, by frustraci mohl nejspíš oprávněně podlehnout kde kdo. Což se jistě i děje. Masové demonstrace u nás nicméně nehrozí, protože stále ještě převažuje vzhledem k hospodářskému růstu země optimismus. Co tedy nutí ke stávce právě učitele?

Není vyloučeno, že jsme svědky prvních projevů frustrace mnohem hlubší než jen té kvůli mzdám: na školách probíhá od září školská reforma, která měla být prubířským kamenem pro každého učitele. V jejím rámci se začalo plošně uskutečňovat to, o čem se na ministerstvu školství dlouho mluvilo a s čím se doposud v několika málo školách systematicky- a v mnoha dalších čas od času- experimentovalo. Učí se nikoli podle centrálních osnov z ministerstva, nýbrž podle vzdělávacích programů, které si každá škola sama vytvořila. Úspěch této reformy ovšem stojí a padá s otázkou, do jaké míry toho jsou učitelé a jejich nadřízení schopni. Smyslem reformy totiž je oprostit informace od zbytečného balastu, představit je v souvislostech, v reálném životě, tak, aby je děti pochopily a nemusely je biflovat. Kupodivu to ale stavěli mnozí učitelé na základních školách tak, že nechápou, co se od nich vlastně chce. A začali si hlavně stěžovat. Na to, že mají mnohem víc práce, kterou jim nikdo nezaplatí. A na to, že "takhle to prostě nejde".

Ministerští úředníci je utěšovali, že až dorazí miliardy z Bruselu na program Vzdělávání pro konkurenceschopnost, zaplatí jim vynaloženou námahu a uspořádají kurzy. Místo toho jim ovšem měli nalít čistého vína: Zahájením školské reformy se nároky na učitele výrazně zvýšily. Učební projekty nelze vymyslet jednou pro vždy. Bude třeba je neustále inovovat, aktualizovat podle nových podnětů. Propojování s jinými předměty vyžaduje soustavnou komunikaci s dalšími členy učitelského sboru. Teď by mělo platit i ve školách to, co v každé jiné firmě: že její zaměstnanci jsou tým, na jehož kreativitě a sehranosti záleží úspěch podniku. Až ministr Liška zasedne s učiteli za jednací stůl, jak slíbil, bude je muset připravit hlavně na to, že je nutné opustit zajeté koleje. A že kdo na to nemá, bude si muset hledat jinou práci. Vysvětlit tohle učitelům bude možná snazší než jejich odborům.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .