Vtip, ironie a nenaplněné lásky
Pražské komorní Divadlo Ungelt obohatilo svůj repertoár o další vynikající inscenaci, když v závěru minulého roku uvedlo v české premiéře hru skotského dramatika Williama Douglase Homa (1912-1992) Ledňáček (překlad Pavel Dominik).
Žánrově je to konverzační komedie, jakých Sir Home, považovaný v padesátých letech ve Velké Britanii za krále tohoto žánru, napsal téměř na padesát. Minuciózní režie Ladislava Smočka a skvělé herecké výkony však povýšily tento vtipný a ironický průhled do života vyšší společnosti v jemnou psychologickou studii různých podob nenaplněné lásky.
Když se úspěšný a bohatý spisovatel Cecil v novinách dočte o úmrtí manžela Evelyny, kterou v mládí miloval, okamžitě ji k sobě pozve na návštěvu a chce jí nabídnout sňatek. František Němec vtiskl tomuto egoistickému, nicméně vtipem a fantazií oplývajícímu sedmdesátiletému mládenci bystrost, ale zároveň i jistou topornou neohrabanost, z níž přímo čiší Cecilova nezkušenost s jakýmkoli dlouhodobějším partnerským vztahem. Tento nedostatek samozřejmě Evelyna - v podání Aleny Vránové realistka s jasnozřivou emapatií - rychle rozpozná a Cecilovu zpožděnému tokání odolává i v situaci, kdy už vědomí i pohyby všech tří postav ovládá whisky. Onou třetí a vlastně nejtajemnější figurou je Cecilův komorník Hawkins. Co Petr Kostka dokáže o figuře tohoto decentního sluhy sdělit, ač je kvůli jejím krátkým replikám odkázán převážně jen na tón hlasu, gesta a jemnou mimiku, vytváří velmi bohatý podtext. Tak zajímavý, že jím jsou dynamizovány všechny vztahy neobvyklého trojúhelníku a divák zůstává v napětí až do samého konce.
Nepochybuji, že Ledňáček bude patřit k nejúspěšnějším repertoárovým kusům Ungeltu. Je divácky vděčný, ale přitom nepodbízivý, navíc s hereckými výkony, jež by neměly zůstat opomenuty, až se bude rozhodovat o udílení každoročních cen Thálie a nadace Alféda Radoka.
