Jiří Stránský: Několik slov k Únoru
I s vědomím všeho, co 25. únor před šedesáti lety způsobil celé zemi a miliónům lidí, kolik utrpení napáchal, kolik vražd z něj vzešlo a kam zavlekl stát, který byl na dobré cestě otřepat se ze škod (a taky z utrpení a vražd zase jiné totality), i s tímhle vědomím se mi ze všeho nejvíc vnucuje myšlenka, že se česká média na tohle osmičkové výročí chystala snad pečlivěji, usilovněji a programověji než kdysi komunisté na uchopení moci... Zaplaťpánbůh.
V té souvislosti mne také napadá, že se všudypřítomnými a všude vnikajícími televizními kamerami a každý zvuk i na dálku zachycujícími mikrofony by to tehdy bývali měli soudruzi zřejmě mnohem složitější.
Na tuhle souvislost jsem samozřejmě taky pomyslel při sledování prezidentské volby a uvědomil si, že navzdory všemu, i honáckému chování některých politiků, je u nás přesto demokracie. Byť bez elegance a nadhledu a až tak neomalená, že jsem se chvílemi přistihl (to když jsem viděl, jakým způsobem se někteří členové obou komor napadají a jak je pak vyslýchají novináři), že si nejsem jist, koho mi má být líto víc.
A to se opovažuju prohlásit, protože dobře vím, že nebýt oněch ne zas až tolika novinářů (a ještě menšího počtu politiků), asi by tady vládlo právo silnějšího. Toho, co si už dávno své špíny vypral do čistoty čistější a bělejší než bílé.
Patřím ke generaci, která - jak o ní říkají generace jejích dětí a vnuků - hodně pamatuje, ale i hodně zapomněla. Tím, že jsem spisovatel a neustále jsem se snažil všechno zaznamenávat, si toho asi pamatuju víc. Trochu jsem se o tom zmínil už v minulém fejetonu při vzpomínce na Jana Masaryka a na jeho návrat z Moskvy na podzim roku 1947, kdy nám Stalin zrušil pomoc ze Západu (v podobě Marshallova plánu) a kdy Masaryk řekl, že se vrací jako vazal Sovětského svazu. Ale nezmínil jsem, že při téže návštěvě Gottwald slíbil Stalinovi, že co nevidět u nás "rudě vymaluje". /Celý text zmíněného Ranního zamyšlení je ZDE./
Tehdejší ministr kultury a informací Václav Kopecký při jedné pozdější opiliádě na oslavu vítězství pracujících nad buržousty prý řekl, že vymalovali tak dobře, že se už začínají barvit na rudo i ti, co rudou nesnášeli...
Mně bylo tehdy necelých sedmnáct, chodil jsem do sexty, v níž jsme všechno, co se tehdy dělo, hněvivě prožívali. Hněvivě proto, že do té doby byla naše sexta (jakož i ostatní sexty a septimy a oktávy) téměř jednotná v pohledu na svět, na naši současnost i budoucnost. A najednou se začali projevovat ti, co se dosud projevovali nejmíň a stále hlasitěji nám oznamovali, že nám to spočítají.
Možná ani sami pořádně nevěděli, co že nám spočítají, protože doma od otců a matek jen slýchali, že to mají buržousti a kapitalisti spočítané. Přesto se ani tihle naši spolužáci neodvážili s námi nejít demonstrativně odklízet sníh z chodníků v okamžiku, kdy byla vyhlášena generální stávka, a tím pádem se nikdo z pedagogů neodvážil učit, protože nejspíš už cítili, co je čeká.
Takže jestli si něco po šedesáti letech od toho zakrváceného února přeju, je to následující věc: aby si ti současní sextáni a jejich jen o málo starší družky a druzi víc všímali, jestli jejich dospělé okolí spěje k nějakému novému typu třídního boje, plného hrubostí, sprostot a útlaků, ne-li dokonce odrovnávání.
A aby se už takhle mladí učili veřejně reagovat. Zjistili by třeba, že je to může bavit víc než... než... to ať si každý určí podle sebe. Reagovat včas - jaké jiné může být poučení z února 1948?
Autor je spisovatel
