Nesnadné umění stárnout
V posledních měsících se na našich scénách objevilo hned několik titulů pojednávajících o tématu lidské osamělosti a stáří - naštěstí s porozuměním a humorem. Dramaturgickým objevem je Dobře rozehraná partie, jíž Divadlo ABC českému publiku poprvé představilo mladého talentovaného rakouského komediografa Stefana Vögela (1969).
K uvedení autorovy prvotiny, která překvapí živoucími lidskými typy a vtipně vypointovanými, nepodbízivými dialogy, se sešel excelentní inscenační tým - zkušená dramaturgyně Johana Kudláčková a režisérka Lída Engelová, která precizním propracováním celku i detailů inscenace vytvořila prostor pro pozoruhodné výkony herců. A právě ty dělají z představení skutečný zážitek: Jan Vlasák obdařil nesnesitelně popudlivého nepořádníka Freda Kowinského gejzírem nepotlačitelné energie, takže není divu, že s takovým neurvalcem nemůže vydržet žádná z hospodyní, jež mu shání jeho syn. Fredova jediného kamaráda Walta, který k němu každé úterý chodívá na partii šachů, vykreslil Petr Štěpánek jako pomalejšího, poněkud umanutého sklerotika, s nímž také nelze snadno vyjít, natož dohrát alespoň jednu šachovu hru. Oba bručouni jsou vlastně velmi opuštění, takže šachové sedánky tvoří základní jistotu a smysl jejich jinak prázdného bytí. Hospodyni Rosalindu, vnímavou chytrou ženu, která se jen tak něčeho nelekne, hraje Jitka Smutná s přesnou mírou nadhledu, vtipu i sebejistoty.
Další podobu stáří nám na další scéně Městských divadlech pražských - v Rokoku - nabízí hra renomovaného dramatika Petera Shaffera Andělika a laskavec, která je současně apoteózou imaginace a divadla. V jejím centru stojí svár dvou přístupů k životu, zosobněných dvěma ženami: Andělikou (Květa Fialová), stárnoucí dámou - průvodkyní po památkách, která neváhá život svůj i návštěvníků okořenit fantazií - a komisní úřednicí Lotte (Dana Batulková).
Hra ovšem nedosahuje kvalit nejznámějších autorových opusů, nezapře, že příběh je vykonstruovaný. Květa Fialová pak nepřekročila polohu noblesní, lehce potrhlé poetické duše a vývoji Lotte poněkud chybělo vnitřní zdůvodnění. Režisér Ivan Kříž se snažil slabiny textu vyvážit jemnou ironií, takže představení nelze upřít atmosféru a lehkou úsměvnost.
