Dosti Mašínů? Ne!

17. březen 2008

V poslední době je prý v našich médiích "přemašínováno". Je to trochu pravda, ale myslím, že je to dobře. Některé vstupy do té debaty mi říkají málo. Mám na mysli deklarace jednoznačných osobních přesvědčení, ty definitivní verdikty, ať už pozitivní nebo negativní. Mašínovské téma je otevřený problém. Nikoli definitivní verdikt, ale otazník. A tím asi zůstane. Leda že bychom za tím otazníkem objevili nějaké další. Neboť nejde jen o Mašíny.

0:00
/
0:00

Nevím, jak velké procento naší veřejnosti ta debata vůbec zajímá. Je to ale konkrétní podoba toho, čemu se říká "vyrovnávat se s minulostí". Čili se sebou samými. Tím spíš, že se časově shoduje se vzpomínáním na 60. výročí únorového převratu. Mašínovská rozprava se tak prolíná s rozpravou o "únoru". Tím, oč jde v obou, jsou - dějiny.

Říká se, že člověk, který má postaráno o samotné přežití, má ještě naléhavé potřeby psychické. Je to především potřeba jistoty, resp. bezpečí. Přinejmenším potřeba, aby svět, v němž žijeme, byl srozumitelný. Tou další je potřeba alespoň minima sebeúcty. Nikdo nechce být bezvýznamnou onucí, která nikomu nestojí za řeč. - Domnívám se, že tváří v tvář vlastním dějinám, zejména novějším, máme obě tyto potřeby významně frustrovány. Moc se v těch dějinách nevyznáme. A nejsme si jisti, zda si jich máme vážit, anebo se za ně spíše stydět.

Důsledně analyticky uvažující historik takový pohled nepřipouští. Dějiny se prostě dějí. Je to mnohorozměrný a nevyčerpatelný sled příčin a následků, které jsou příčinami dalších následků. Vyvozovat z toho nějaký smysl, který by byl tomuto pohybu nadřazen, je sice možné, nikoli však oprávněné. Jsou to naše přání, která si do dějin svévolně promítáme.

Tento pohled (říkejme mu "vědecký") lze jistě zdůvodnit, zejména máme-li na zřeteli zásady, které si stanovila historická věda. Ale my ty dějiny stejně vnímáme jinak. Jejich prvočinitelem je jednotlivý lidský životní příběh. Náš, našich rodičů, prarodičů a mnoha dalších lidí, kteří do něj vstoupili. Ten už nevnímáme s odstupem neutrální vědy.

Máme letos rok, říkáme mu "osmičkový". Připomínají se nám letopočty, které znamenaly pokaždé zlom mnoha individuálních osudů: 1938, 48 a 68. Stručněji: Mnichov, únor a srpen. Vnucuje se otázka, jak a proč to tenkrát bylo, co jsme byli tehdy zač, oč nám (resp. našim předkům) vlastně šlo, co jsme propásli - atd. Ať chceme nebo nechceme, zpytujeme čili moralizujeme (toho slova se nebojím), protože se neobejdeme bez pojmů dobra a zla. Ty jednotlivé lidské osudy, mnohé zmařené, nás k tomu přímo zavazují.

Podobný zájem v nás nevyvolají např. napoleonské války. Ba ani ta 1. světová, i když se zasloužila o další "osmičku", dokonce slibnou: 1918. Ale dojem z ní pokazily ty tři pozdější (38, 48, 68). Rozpětí mezi nimi - pouhých 30 let - se vejde do jednoho lidského života. Jejich důsledky však zasáhly několik pokolení: generaci mých prarodičů, mých rodičů, mou a ještě ty starší z mých dětí. Tu minulost si neseme v sobě - a ona nás tíží. Je možné si jí nevšímat, nevracet se k ní. Anebo ji převyprávět tak, aby netížila. O to se např. pokoušejí (pokud jde o tu únorovou osmičku) dnešní komunisté. Ale nedaří se jim to, ta nejistota je na nich vidět.

Chtělo by se najít v té minulosti světlé body. Ale nejsme zajedno v tom, kde je hledat. Ta minulost nás stále rozděluje. Zejména dvě poslední osmičky. Mají své oběti. Je jich mnoho. Oběť však nepřitahuje, protože deprimuje a skrývá v sobě výčitku. Proto někteří raději hledají symbol nikoli mučednictví, ale povzbudivého heroismu, jemuž bychom aspoň dodatečně zatleskali. Té potřebě měli vyhovět bratři Mašínové a jejich druhové. Tato volba však národ opět rozdělila; nehledě k tomu, že ona směs odvahy a mladické nerozvážnosti činí jejich příběh kuriózním. Kuriozita se však nemůže stát symbolem.

Zřejmě nezbývá než přijmout naše novější dějiny i s jejich tíží. A pokud před ní nechceme tupě rezignovat, máme jedinou možnost: chovat se tak, aby se naše současnost, ta polistopadová, nestala epochou, za niž by se příští generace musely stydět.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Petr Příhoda
Spustit audio