Rittsteinova respektovaná retrospektiva
"Nějak mě teď všichni chválej...," poznamenal malíř Michael Rittstein při vernisáži své velkorysé výstavní retrospektivy s názvem Vlhkou stopou, pořádané Národní galerií v pražském Veletržním paláci do 27. dubna.
K všeobecnému pochvalnému hodnocení výstavy jistě přispěla kromě průkazné kvality děl i její velkorysá koncepce (na níž se podílel malíř ve spolupráci s Michalem Soukupem a kurátorem Tomášem Vlčkem), kladoucí důraz na vývojovou přehlednost i konsekventnost. Výstava nás nezahlcuje počtem děl - snad právě proto, že osmapadesátiletý malíř, vedoucí ateliéru na pražské AVU, má z čeho vybírat. Jeho práce připomíná ze zpětného pohledu řeku protékající silně civilizovanou krajinou: úseky rychlého proudu se v ní střídají s místy, kdy plyne pomaleji - tak jak kolem ní různou rychlostí ubíhají břehy klidnějších či naopak hektických časů. Ve strnulosti minulého režimu byla společenská dynamičnost Rittsteinových děl vnímána povýtce jako projev ironie, rafinovaná subverze vztažená nikoliv přímo k podstatě režimu, ale k jeho psychologickým důsledkům, kdy se lidé utápěli v mikrokosmech partnerských vztahů, v nichž bujela agrese a frustrace. Rittstein se stal provokujícím malířským psychologem, nadaným sarkastickým humorem (výtečným příkladem je alegorický obraz-personifikace Aktivita, pasivita a rezignace). Uchvacoval bravurně zvládnutou, deformovanou perspektivou velkoformátových výjevů v soubytí výrazu i významu groteskního humoru (Smíšené manželství). Z celého před listopadem 1989 snad nejpopulárnějšího výtvarného hnutí tzv. české grotesky se stal tím "nejčitelnějším", možná na úkor ostatních členů legendárního Volného seskupení 12/15.
V nových podmínkách jako by Rittsteinovo malování nějakou dobu hledalo své téma, řeka zvolnila svůj proud. A snad se provokující umělec sám pozdržel pokusy o spojení nespojitelného, když se svůj sarkasmus a expresi pokusil uplatnit ve službách krajinářského oboru. O několik let později však vytvořil vynikající velkoformátové krajiny s transponovanou tlumenou barevností (jindy v tomtéž oboru naopak s úspěchem dekoloruje, tedy používá barev na skutečnosti nezávislých). V současnosti vytváří díla, v nichž se různorodé jevy světa spájejí v pitoreskní theatrum mundi s výstižným obrazovým poselstvím.
Dosud neuzavřená tvůrčí etapa v sobě také nese zvláštní duální kvalitu: autor dokáže naplňovat své téma a souběžně se zabývat i samotným médiem malby, respektive vývojem tohoto média. Je zde poznatelný vliv americké neoexpresionistické malby (New New Painting), kdy akrylové barvy umožňují využívat kompozičně dominantního, poloplastického a velkoryse "taženého" malířského gesta, jež vyhovuje autorově malířské spontánnosti a suverénnosti. Zároveň jsou však i tyto obrazy nadány obsahovostí groteskní figurace, odrážející stejně groteskní hektičnost dnešního světa (Invaze lásky). Takto se "globální ironik až cynik" Rittstein místy paradoxně stává moralistou sui generis. Postěžoval-li si v tomto časopise nedávno jeden fejetonista, že umění dnes klade jen samé otázky a nedává žádnou odpověď, k Rittsteinově cti je nutno přičíst, že svým dílem metaforické odpovědi často poskytuje: přesvědčivě artikuluje směšnost jím nazřeného světa. A zároveň dokládá, že takovéto "cynicky angažované" umění může být zároveň divácky silně přitažlivé...