František Foltýn: Košice-Paříž-Brno-Praha

V roce 1976 se konala první souborná výstava díla Františka Foltýna v brněnské Moravské galerii. Současná výstava je rovněž brněnským projektem. V Praze je reprízou, která však díky jiným dispozicím výstavního prostoru dostává i nové zajímavé souvislosti. Pražská výstava se liší především architektonickým řešením a barevným pojetím. Projekt Jany Rousové se opírá o umělecko-historický průzkum opřený o materiály z Foltýnovy pozůstalosti, ukryté po dlouhou dobu v nenápadném kufříku, a o studium odborných dobových zdrojů. Výstava je uspořádána chronologicky. Zahrnuje pro srovnání díla Foltýnových současníků a umělců, jež inspiroval. Součástí je filmový dokument z roku 1995, kterým nás provádí historik umění Jiří Hlušička, jemuž krátce před polovinou 70. let svěřil František Foltýn onen starý kufřík. Expozice je obohacena o dopisy, náčrty a dobový tisk.

František Foltýn se narodil na Šumavě a vliv přírody, která jej v dětství obklopovala, je patrný v celé umělcově tvorbě. Nejprve se vyučil malířem porcelánu. Pokračoval ve studiu na pražské UMPRUM, ale po roce začala první světová válka a Foltýn odjel bojovat na ruskou frontu do Albánie. Válka jej hluboce poznamenala, ale umění se nevzdal ani za pobytu v polní nemocnici, kde byl kvůli lehkému zranění. Čas si zde krátil portrétováním oficírů. Po válce krátce pobýval v Bratislavě a pro místního nakladatele namaloval např. soubor pohlednic Krásy Slovenska. Potom odjel na pozvání doktora Josefa Poláka do Košic. V Košicích se v té době odehrával nebývalý kulturní rozkvět, za nímž z velké části stál právě Polák, správce a ředitel Východoslovenského muzea. Soustředili se zde i zahraniční umělci, převážně maďarští utečenci. Foltýn tady potkal Gejzu Schillera, přítele a druha na výtvarných toulkách po Slovensku a Podkarpatské Rusi. Foltýn do Košic přijel jako nevyhraněný umělec. Používal zemité barvy a ve středu jeho pozornosti byla krajina. Pod Schillerovým vlivem se začínají objevovat kontrastní barvy a ostré hrany. Na obraze Koupání z roku 1921 vidíme první kubistické formy. Současník Schiller měl nad Foltýnem umělecký náskok, se soudobými směry se dobře seznámil v Berlíně, zatímco Foltýn bojoval na frontě. Oba malíři si vybírali stejné pohledy, a proto se někdy vedou spory o autorství nesignovaných obrazů. Nyní se objevují motivy, které měly vliv na pozdější Foltýnovu abstraktní tvorbu, motiv rozbíhajících se cest, motiv zrcadlení ve vodě, motiv rybníka orámovaného stromy. Z let 1922 pocházejí dvě významné figurální malby. Kubo-expresionistický Raskolnikov zaznamenává vnitřní napětí hrdiny Zločinu a trestu a s obrazem Dostojevský má stejné schéma zadního plánu, jenž je rozpůlen na část světskou a duchovní. Duchovní svět reprezentovaný pravoslavným chrámem kontrastuje s vesnickými chalupami, u Dostojevského dokonce továrnami. Na tomto obraze je pomyslným rozdělovníkem zářící rudá hvězda. Foltýn byl skutečně levicově orientován a od roku 1923 byl členem komunistické strany. Nikdy se však nepřiklonil k bezkonfliktnímu realismu a vulgární tendenčnosti. Se Schillerem objevuje sociální primitivismus. Zobrazují chudé a nezaměstnané lidi v bohem zapomenutém kraji. Tyto pesimistické výjevy vedou Foltýna poprvé k užití barevného kontrastu bílé a černé, který není v umělcově tvorbě příliš obvyklý, je rezervovaný pro nevypjatější momenty.

Roku 1924 odjíždí Foltýn do Paříže. Tečkou za dosavadní tvorbou měl být obraz Imperialismus zobrazující boha války, nenávistného kyklopa. U jeho levé nohy pluje parník jako ozvěna primitivismu a u pravé se kutálí ozubené kolo, vliv konstruktivismu. Foltýn zde poprvé používá nápisy na obraze. Paříž znamená pro Foltýna místo nezapomenutelných setkání lidských a myšlenkových. Po příjezdu jej ohromí výstava Umění dneška, na které se podíleli i Štýrský a Toyen. Z jejich díla přejímá inspiraci exotikou. Brzy se však dostává ke svému osobnímu typu organické abstrakce. Uprostřed obrazů najdeme podivný tvar připomínající nezdařenou, ne zcela překříženou osmičku, která však může být chápána i jako lidské torzo. Tyto abstrakce bychom také mohli interpretovat jako zátiší z pohledu z výšky. Po deseti letech, v době politické nejistoty, se Foltýn navrací do vlasti. Zhoršující politická situace je v jeho díle dokumentována stále tmavšími tóny barev. Druhá světová válka jej vede k opětovnému příklonu ke krajině. Melancholická krajina připomíná spíše styl 19. století. Po válce přichází další vlna abstrakce vystřídaná opět příklonem k reálu. Do třetice se vrací k abstrakci v letech 1966-74. Návrat je motivován opětovným zájmem o avantgardu. Foltýnova díla jsou laděna dofialova, jejich krystalické formy jsou doplněny architektonickými prvky.

Pokud pohlédneme na jednu z Foltýnových typických fotografií, představí se nám zamyšlená, přímá, ostře řezaná tvář. Foltýn prožil mnoho osudových tragedií své generace a nemůžeme zapomenout na jeho největší zklamání, nepochopení a nepřijetí abstrakce v době jeho života. Z jeho korespondence zjišťujeme, že udržoval pevná přátelství, byl člověkem společenským a otevřeným. Závan melancholického pesimismu je však nedílnou součástí dnešní obsáhlé a poutavé výstavy, která nás nechává strhnout uhrančivými barvami a tvary i těžkým lidským osudem.