Ostravská Thálie s převahou exprese a deprese

Spolehlivě zajištěná akce dokázala jako vždy příkladně a bez vzájemné rivality vhodně spojit a mnohdy i propojit všechny tamní profesionální soubory. Převažující celkové ladění přehlídky bylo tentokrát v klasickém i novinkovém repertoáru námětově závažné, žánrově tragikomické či groteskní a nejednou až tísnivé, jak o tom svědčily například adaptace Trierova filmu Prolomit vlny, Pitínského Matka, Shepardovo Pohřbené dítě, Přelet nad kukaččím hnízdem, McDonaghův brutální Poručík z Inishmoru nebo Taboriho Goldbergovské variace.

Spolu s nabídkou Divadla loutek se z tohoto trendu částečně vyčlenil jeden z uměleckých vrcholů festivalu - jevištní verze proslulého Puškinova veršovaného románu Evžen Oněgin, kterou v upraveném překladu Jaroslava Janovského a Milana Dvořáka nastudoval v Divadle Petra Bezruče Jan Mikulášek. Jako ve svých dosavadních opusech (připomeňme loňské polemicky zgroteskňující Tři sestry) pracuje s výraznou stylizací všech jevištních složek - od zdánlivě chladné, "vystřihovánkově" bílé interiérové scénografie a kostýmů Marka Cpina přes vlastní hudbu, děj redukovaný do ostře stříhaných sekvencí až po vytříbené kreace obou protagonistů, Tomáše Dastlíka a Terezy Vilišové. Režisér ctí lyrický gestus vázané předlohy a bez psycholgizování, avšak sugestivně zachycuje peripetie vzájemného mimoběžného vztahu hlavních hrdinů. Od prvotní únavy z nudné banality prochází tento vztah chvílemi mučivé vášně i vnitřních konfliktů, až vyústí do neafektovaného, leč mrazivého závěru, kdy opuštěný Oněgin píše na stěny salonu pozdní vyznání a trpící provdaná Taťána je vzápětí maže. Titul uváděný v rámci takzvané Srdcervoucí sezony dokázal promyšleně představit ruského romantika jako našeho současníka.