Dopis třináctý: Desátý primát
O tom, kolik druhů primátů vlastně žije v Balikpapanském zálivu. Nebo žilo?!
V Balikpapanském zálivu jsme zatím zdokumentovali devět druhů primátů, pokud v to počítáme i vysazené orangutany. Je to jeden ze silných argumentů na ochranu oblasti, která v tomhto ohledu patří k nejbohatším na Borneu. (Vůbec největší počet primátů, kteří se na Borneu vyskytují pohromadě, je 11 druhů.)
Už i proto mě zajímaly ojedinělé zprávy o možném výskytu desátého druhu primáta v zálivu, hulmana stříbřitého, který je podobně jako kahau nosatý specialista na využívání lesů podél řek a pobřeží. Už přede dvěma lety jsem slyšel o chycení oranžového opičího mláděte na řece Wain. Hulmani stříbřití jsou sice v dospělosti zbarveni černě, se stříbrnými chlupy roztroušenými po celém těle, jejich mláďata se ale rodí oranžově žlutá. O černých nebo oranžových opicích jsem pak ještě slyšel párkrát, ale žádná z těch zpráv nezněla moc spolehlivě. Sám jsem hulmany v mangrovech nikdy neviděl, ačkoli už mám celé povodí procestované skutečně křížem krážem.
Stříbrné opice s červenými mláďaty
První věrohodná zpráva o pozorování neznámého druhu opic v mangrovech byla od Marjuniho, u kterého v Balikpapanu bydlím. Marjuni zná oba dva běžné druhy opic ze zdejších mangrovů - kahau nosaté i makaky jávské. Třetí druh popisoval jako šedivé opice s červenými mláďaty a odlišnou vokalizací. To na hulmany stříbřité sedí. Viděl je prý jen jednou na mysu Tanjung Batu. Tohle jsem musel překontrolovat už i proto, že se právě tady snažíme prosadit stavbu obřího mostu, díky kterému by se mangrovům i rezervaci Sungai Wain mohla vyhnout plánovaná provinční silnice.
Nejasné zprávy
Tanjung Batu muselo být kdysi nádherné zákoutí se strmými útesy nad zálivem, korálovou lagunou pod nimi a tropickým deštným lesem nad nimi. Dneska je to skládka odpadků, obsahující naplavené pet-lahve i odstavené rezivějící tankery.
Právě sem jezdí můj asistent Bedul ve volném čase sbírat staré železo. Až na pár chatrných usedlostí je Tanjung Batu neobydlený. Při své návštěvě jsem tu zastihnul jen dva kluky, kteří si hráli ve vraku starého buldozeru, a dva muže. Jeden z nich tu prý se svou matkou žije deset let a pracuje jako hlídač. Co hlídá, to mi ovšem jasné nebylo. I on mluvil o třech druzích opic, popisoval je ale jako chiméry všech možných primátů, které kdy viděl (nebo o kterých kdy slyšel).
Chtělo to trochu fantazie, abych z jeho vyprávění zrekonstruoval reálná zvířata. Z jeho třetího druhu opice jsem nakonec vytušil spíš makaka vepřího, poměrně běžný druh ve všech možných typech lesa, a to včetně zdegenerovaných křovin. Makak vepří se občas zatoulá i do mangrovů. Při dalším rozhovoru ale věrohodnost hlídačovy výpovědi utrpěla trhliny. To když začal vyprávět o svojí matce, která prý má odklápěcí hlavu a která před 40 dny odletěla na koštěti. Pro jistotu jsem se sice ještě šel po lese na Tanjung Batu porozhlédnout, ale našel jsem skutečně jen makaky. Hledání hulmanů stříbřitých jsem tedy odložil na neurčito.
První řeka
Čtyři měsíce po inspekci an Tanjung Batu jsme s Bedulem hledali kahau o nějakých 20 km dál na řece Sesumpu. To je vůbec první řeka, která se vlévá do Balikpapanskéo zálivu, jen pár kilometrů od jeho ústí do otevřeného moře, v oblasti korálových útesů a ropných vrtů. Břehy řeky Sesumpu osídlili Bugisové, přistěhovalci z ostrova Celebes, na kterém už nejspíš všechno snědli. U jejich vesnic podél řeky Sesumpu už sotva zbylo něco, co by se ještě dalo nazvat lesem. I z většiny mangrovů zůstaly jen dva úzké pruhy stromů podél břehu. Za nimi se rozkládají už jen rybníky na farmový chov krevet a ryb. Jejich produkce ale po zmizení posledních mongrovů rychle klesla kvůli epidemii parazitů a nedostatku potravy a úkrytů, a tak se Bugisové postupně šíří a zakládají své rybníky i v místech dosud osídlených původnějšími Banjary a Pasiry.
Překvapení na Sesumpu
I když je Sesumpu asi v nejhorším stavu ze všech řek v Balikpapanském zálivu, zůstala tu ještě malá izolovaná populace asi padesáti kahau nosatých. S Bedulem jsme ji přijeli zdokumentovat spíš jen pro úplnost. O to větší překvapení ovšem bylo, když jsme kromě kahau a makaků hned první večer na uzoučkém pruhu vegetace na břehu řeky natrefili i na devítičlennou tlupu hulmanů stříbřitých. Chvíli se nechali pozorovat, ale pak zmizeli v houští a od té doby už jsme je nenašli, tady ani nikde jinde.
Bedul se pak musel vrátit do města, protože loď nám za odlivu v přístavu nasedla na skálu a ohnula se hřídel lodního šroubu. V hledání opic jsem musel pokračovat pěšky. Obešel jsem postupně všechny vesnice na břehu řeky Sesumpu a vyptával se vesničanů. To nebylo snadné, protože Bugisové nemají pro různé druhy opic žádná jména a málokdy jim věnují dost pozornosti na to, aby je dokázali popsat. Nakonec jsem po rozhovorech s vesničany došel ke stejnému závěru jako po sčítání opic u řeky - zůstala tu pravděpodobně jedna maličká populace hulmanů stříbřitých v několikahektarové bažině, která jako jedna z mála ještě není přeměněná na rýžoviště nebo rybník.
Poslední žijící důkaz
Možná tu zbývá všeho všudy už jen jedna jediná tlupa. Devět opic, které jsme viděli z lodi, můžou být ty poslední, které v Balikpapanskémá zálivu zbyly. Populace, která by se dala spočítat na prstech jedné ruky, jim bohužel nedává moc nadějí do budoucna. Spíš je to doklad o tom, že hulmani stříbřití v mangrovech Balikpapanského zálivu kdysi skutečně žili. Společně s turem bantengem a krokodýlem tomistomou úzkohlavou je tak hulman stříbřitý doslova na seznamu velkých zvířat, která už byla nebo v nejbližší době budou v této oblasti vyhubená.
