Alitalia, první italská povolební oběť

Kdo a za jakých podmínek bude ochoten předlužený podnik převzít? Na nešťastném osudu Alitalie se podepsalo více autorů. Patřilo k nim neprozíravé vedení, které nedokázalo efektivně spravovat a využívat dvě největší letiště v Římě a v Miláně, a stejnou měrou silné odbory, které se zatím vždy postavily proti jakékoli dohodě o převzetí zahraničním partnerem z obavy o pracovní místa. Tato logika samozřejmě přehlížela možnost, že když se nový vlastník Alitalie nenajde, o zaměstnání mohou přijít úplně všichni.

Bilance hospodaření kdysi prestižní letecké společnosti, jejíž letenky se dnes cenou blíží nízkonákladovým společnostem, je ohromující. Během patnácti let, kdy se trh letecké dopravy začal výrazně kvalitativně proměňovat, v účtech Alitalie vznikla "černá díra" zvící 15 miliard eur. Protože Alitalia je v majetku státu, tak velikost jejího dluhu rozpočítaná na všechny obyvatele včetně nemluvňat představuje 270 eur na každou italskou hlavu.

Realistický odhad by za takových okolností napovídal přivítat každou rozumnou nabídku, která počítá alespoň s udržením jména a značky a s prací pro většinu zaměstnanců. Jenže v Itálii, podobně jako v jiných evropských zemích, se u části politiků i podnikatelů vzedmula vlna "ekonomického patriotismu", jinak řečeno výzvy, aby Alitalia zůstala v domácích rukou.

I politik možná méně populistický, než je Silvio Berlusconi, by v předvolebním čase ucítil v tématu Alitalie svou příležitost. Il Cavaliere Italům promptně slíbil, že pro něj není problém sehnat během krátké doby skupinu italských podnikatelů s kapitálem potřebným ke koupi a tedy k záchraně letadel s italskou trikolorou na křídlech.

Jestli má Silvio Berlusconi v kapse onoho slibovaného žolíka, to se teprve uvidí. Ale už nyní je jisté, že po volbách, ve kterých Berlusconi zvítězil, dosud nejvytrvalejší zájemce francouzsko-nizozemské sdružení Air France-KLM hodil flintu do žita. Úvaha jeho ředitele Jeana-Cyrila Spinettiho byla zřejmá. Než čekat na ponižující odmítnutí novou vládou, lepší je včas odstoupit ze soutěže. Logika Silvia Berlusconiho byla neméně zřejmá a známá již z dřívějška. Vychází ze zásady, že před volbami je možné slibovat cokoli, protože tyto sliby zavazují pouze ty, kteří jsou ochotni jim věřit, a účty z nich se skládají až v dalších volbách.

Logika odborářských svazů, dalších spoluautorů neúspěchu Alitalie, byla stejně nezodpovědná. V mnoha předchozích jednáních ten jediný nehybný bod představovala úroveň mezd a počty zaměstnanců. Jejich zavírání očí před realitou dokazuje jejich představa, že by bylo například možné udržet nákladní sekci Alitalia Cargo se 135 piloty pro flotilu pouze pěti letadel.

Doušek kyslíku potřebného k nadechnutí nabídla odcházející vláda Romana Prodiho v podobě úvěru v hodnotě několika set miliónů eur. Až se na takto státem podanou pomocnou ruku začnou mračit unijní komisaři v Bruselu, budou jim odpovídat jiní ministři a jiný premiér. Tato berlička vypomůže jen dočasně, protože dluh Alitalie je takový, že bez nabídnutého úvěru, by hrozil koncem příštího měsíce bankrot. Riziko blížícího se kolapsu by mohl překvapivě odvrátit hráč, s nímž doposud nikdo vážně nepočítal. Tuto alternativu vyjádřil ve svém titulku moskevský list Izvěstija: Odevzdá nám Berlusconi italské nebe? Šéf ruské národní letecké společnosti Aeroflot Valerij Okulo sice popřel, že by společnost stála o koupi Alitalie, ale jeden z největších akcionářů Aeroflotu Alexandr Lebeděv vyjádřil zájem podílet se na převzetí Alitalie. A kdo zná blízké osobní vztahy mezi Silviem Berlusconim a ruským prezidentem Vladimirem Putinem, ten určitě nebere tuto možnost jen jako pouhou fantazii.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .