Kouzlo citlivosti a věcnosti
Aby k významným výstavám byly včas vydány náležitě vypravené doprovodné publikace, to se u nás daří zatím zřídka. K jedné šťastné výjimce však letos na jaře přece jen došlo. Historička umění Martina Pachmanová přichystala v Moravské galerii výstavu Milada Marešová, zapomenutá malířka českého modernismu a v koedici této brněnské galerie a nakladatelství Argo vydala o výtvarnici žijící v letech 1901-1986 její první monografii.
Téměř dvousetstránková kniha obsahující sto jednaosmdesát obrazových (vesměs barevných a velkých) příloh má oproti výstavě lehce pozměněný název: Milada Marešová, malířka nové věcnosti.
Jak na výstavě, která je otevřena do 25. května, tak v monografii jsou akcentována především díla, jež umělkyně vytvořila ve dvacátých a třicátých letech minulého století. V počátcích tohoto období navštěvovala na AVU ateliér Vojtěcha Hynaise, při studijním pobytu v Německu ji oslovila díla tamějších expresionistů a hlavně umělců hlásících se k nové věcnosti. Za stipendijního pobytu ve Francii byla žačkou Františka Kupky a kromě naivity obrazů Henriho Rousseaua ji okouzlila i velkoměstská atmosféra Paříže. Její nepříliš rozměrná plátna působí svou jemnou barevnou harmonií velmi křehce. Výjevy z ulic, parků, kaváren a koupališť jsou zalidněné lehce načrtnutými postavami, které jsou ale vždy ozvláštněny a individualizovány nějakými příznačnými detaily - oblečením, gestem, pohledem očí... Uhrančivost těchto obrazů - řečeno s kritikem Franzem Rohem, jenž charakterizoval magii nové věcnosti - "nepramení z exaltace, ale z koncentrace".
Poetičnost a humor v dílech umělkyně získávají na přelomu dvacátých a třicátých let temnější valéry s tóny melancholie, ironie a sarkasmu. Očividný je vliv sílících sociálních a politických otřesů.
Na počátku čtyřicátých let se v malířské tvorbě Mileny Marešové otevírá dlouholetá pauza, způsobená souhrou několika pro ni osudových okolností. Za okupace se umělkyně podílela na vydávání ilegálního časopisu V boj, byla zatčena a až do konce války vězněna v Německu. Muž, se kterým před válkou udržovala dlouholetý milostný vztah, v emigraci zemřel. (Byl to Arne Laurin, šéfredaktor Prager Presse, jeden z našich nejvýznamnějších předválečných novinářů; patřil k Čapkovým "pátečníkům".) Kromě této hluboké citové rány ochromovala její volnou tvorbu po roce 1945 i dobová kulturní politika (bezprostředně po válce se Marešová stala členkou KSČ a vystoupila z ní po srpnu 1968), před jejímž tlakem unikala k ilustrování knih (na kontě jich má více než dvě stě).
V šedesátých letech se umělkyně k malbě - nejspíš pod vlivem krátkodobých pobytů ve Francii a Anglii - sice opět vrátila a dokonce v ní projevila pozoruhodné pochopení pro tehdejší uvolněnou atmosféru, ale její proměněný malířský projev byl ve vztahu k dobovému uměleckému kontextu přece jen méně osobitý než před válkou.
Právě kvůli specifické pozici Marešové "na okraji" předválečné avantgardy a její citlivosti vůči sociálním aspektům života žen za první republiky jí Martina Pachmanová věnovala pozornost již ve své předchozí (rovněž Argem vydané) knize Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu. Nynější výstavou i monografií vrací dílu malířky jeho pozapomenutý význam a nepřímo vlastně vybízí k novému promýšlení našeho předválečného umění: a to nejen z hlediska genderu, či - znovu a jinak než dříve - z hlediska sociálního, ale také s ohledem na jeho různorodost a mnohotvárnost, kterou stále poněkud zastírá převažující akcent na umělce působící v gravitačním poli Devětsilu.