Jak přijatelná je Libye?

"Enfant terrible" světové politiky Muammar Kaddáfí (Muammar al-Gaddafi) s vizáží vysloužilé pop-hvězdy taky občas pronáší nediplomatické slovní perly, které světovou veřejnost uvádějí v úžas. Tento vůdce libyjského lidu se snaží pořád zaplňovat média lehkými bizarnostmi. To potvrzuje i tím, že například ve své ochrance důvěřuje pouze atraktivním ženám, které "jsou mnohem oddanější než muži". Ač je sám socialista, taky se snaží chovat jako islamista. A musíme přiznat, že o jeho zemi víme málo.

Prvními známými obyvateli Libye, kromě původních Tuaregů a Berberů, byli Féničané a Řekové, kteří si na pobřeží vystavěli osadu Kyréné. Oblast jen okrajově zajímala Římany a pak arabské a osmanské vládce, pro které byla Libye hlavně spojnicí mezi bohatým Egyptem a státy Magrebu. V Libyi žili typičtí pouštní kočovníci, kterým ani osmanští Turci nezměnili chod tradičního života. Zájem o tuto zemi vedle Tuniska potom projevovali Italové, kteří chtěli dohánět ostatní koloniální mocnosti. Od roku 1911 ale nijak úspěšní nebyli, takže z objevu ropy zvláštní výhody neměli. Z něj se po bitvě u Tobruku chvíli těšili Britové.

Z jednoho pouštního kmene ve vnitrozemí se ale později vynořil voják, který roku 1969 vedl důstojnický puč proti zkorumpovanému vládci Idrísovi I., jenž vyhovoval Evropanům. Plukovník Kaddáfí se pevně usadil v roli revolučního vůdce nad sekretáři a vydal svou ideologicky zabarvenou Zelenou knihu (islámská barva naděje a víry). Inspiroval se soudruhem Maem a politicky se přidal na stranu revoluce, tím pádem i "bojovníků za národní osvobození", třeba Palestinců.

V Libyi zkrátka fungovaly výcvikové tábory různých vojáků i teroristů, kteří většinou podporovali boj Arabů a marxistů proti USA, západní Evropě a Izraeli. Právě oni například roku 1987 atentátem zničili letadlo nad jihoskotským městem Lockerbie. Právě za tento čin, kvůli němuž byla země v mezinárodní izolaci, se před nedávnem Kaddáfí omluvil. Vydáním atentátníků a zaplacením finančních náhrad se brzy stal přijatelnějším.

Ropa mění jednání demokratických vlád, protože běží o strategickou surovinu, která v jiných zemích může docházet, a tak přináší Libyjcům bohatství (tu větší část získá vedení země), i když nikoli větší občanské svobody. I proto se vůdce země cítí stále silný. Muammar Kaddáfí ještě stále nepovolil soukromé vlastnictví, státní ekonomika rozděluje prostředky a zabraňuje rozdílům v příjmech občanů. Spotřební zboží, stejně jako polovina potravin, však musí být dováženo.

Přesto nebo právě proto se v Libyi dějí gigantické práce hodné egyptských faraonů - staví se zavlažovací kanál Velká umělá řeka, který má Saharu zatlačit zpátky na jih. Stejně tak je zvláštní, že v totalitních režimech jako Libye se dobře udržují starověké památky jako Ghadamis, Labdah a Sabrátah, které nedrolí snaha turistů sáhnout si na vše, vyfotit si to a třeba odnést s sebou domů. Aktivita Muammara Kaddáfího v rámci afrických států je výrazná, nyní i díky většímu porozumění s expandující Čínou, která svého socialisticky zaměřeného kolegu může podporovat. I proto se pod diplomatickým povrchem stále vedou tajné boje, které mohou dopadnout různě.

Seriál Stereotypy vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.