Zápisky z Okcidentu
Stanislav Komárek je cestovatel. Samozřejmě, především je to biolog specializující se na filozofii vědy, biologickou estetiku a vztah přírody a kultury. Jistě je také známý jako spisovatel a esejista, držitel Ceny Toma Stopparda, autor s propracovanou jazykovou výbavou, která slučuje intelektuálské estétství se skeptickým náhledem hemživého mikrosvěta. Ale jak bylo řečeno na počátku, cestování patří k jeho výrazným zálibám. A tak se nyní dostávají ke čtenářům cestopisné eseje - pod názvem Zápisky z Okcidentu je vydalo pražské nakladatelství Dokořán.
Soubor statí zachycujících dojmy z cest, z navštívených krajů blízkých i stále ještě exotických, z evropského Balkánu i Skotska, z Jižní Afriky, ale též z USA, je v nejnovější knize Stanislava Komárka naplněn jednak sběrem z dříve vydaných esejistických knih a doplněný o příspěvky z tiskovin (Salon Práva, Revue Prostor), v nichž tyto průběžně vycházely mezi lety 1991-2007. Zastřešující pojem - Okcident - nejen předznamenává okruh, který autorovy kroky pokrývaly, je vyprávěním o zemích tzv. Západu, západní kultury (Okcident tu sahá až k Uralu a Bosporu, ačkoli podle přísnějších kritérií končí už na linii Terst-Petrohrad.) , ale také je zde obsažen záměr a předsevzetí spisovatele, že po zápiscích ze Západu, se dostanou ke slovu - a ke knižnímu "zhmotnění" - také zápisky z Východu, z Orientu.
Zatím je zde však tato předkládaná kniha o cestách, cestovatelství, o prvních dojmech, zklamaných i naplněných očekáváních, o představách a skutečnosti, o kolonialismu i o důsledcích turismu.
Stanislav Komárek se prohlašuje za nadšeného (byť poučeného) cestovatele-amatéra. Od jeho zážitků ale bude čtenář určitě očekávat více než popis architektury a přírodních krás. Osobitým a originálním rysem Komárkových cestovatelských esejů jsou paralely, které odpozorovává a sleduje. Začíná nenápadně: To, co v jiných zemích obdivujeme a oceňujeme, jsou ostatně nepatrné odchylky od obecně známého schématu. Ale dokáže také rozvinout odvážné výkruty zdánlivě paradoxní linky, která se mimochodem vůbec nedrží nějakých hmotných či pomyslných hranic? To je totiž zásadní kontura Komárkova poznávání světa: "Neposkakuje" z místa na místo, nezanechá navštívený prostor za sebou uzavřený a zapomenutý. Odnáší si vždy podstatné poznatky, provede průřez historickými a kulturně-společenskými hloubkami i politicko-sociálním povrchem. Vše skládá do své mozaiky porozumění kulturním strukturám, zvykům, předsudkům, přeneseným a přesazeným atributům a detailům. Výsledek může sice na první pohled znít téměř nesmyslně, nepochybně má své masivní diskutabilní okraje, ovšem je zřejmé, že pisatel si řečené nevymýšlí bez reálného podkladu, že nečiní nic jen pro své potěšení. Konkrétní stopa opravdu v pozorovaném funguje a autorovy názory zde vytesávají průrvou k možnosti neobvyklého náhledu na okolní svět - Stanislav Komárek rád upozorňuje, že je jen jeden, se všemi výjimečnými klišé i běžnými bizarnostmi.
Vyprávěcí styl Stanislava Komárka je již známý a osvědčený. S příznačnou lehkostí dávkuje drsné pravdy i originální konstrukce. Mírná ironie kombinovaná s rétorickou obratností, širokým vzdělanostním záběrem, vtipem i skepsí má své kouzlo. Především se však dobře čte.
Stanislav Komárek, Zápisky z Okcidentu, Dokořán, Praha 2008, str. 263.
