Poprava českých pánů a rekatolizace
V sobotu 21. června v 17 hodina se v chrámu svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze a u desky popravených obětí uskutečnil pietní akt k uctění památky 27 popravených českých pánů. Pod záštitou primátora Pavla Béma akci pořádaly Kostnická jednota, historická společnost Veritas, Církev československá husitská a další organizace.
Veřejná poprava českých stavů na Staroměstském náměstí před 387 lety otřásla tehdejší Evropou. Stavovská opozice je definitivně poražena, náboženská svoboda končí, Habsburkové usilují o protireformaci v duchu katolického absolutismu. Tyto události znamenají zlom nejen v historii samotné, ale i v utváření české náboženské identity. Jak nám řekl religionista Pavel Hošek, náboženská pluralita v Českých zemích před Bílou horou neměla v tehdejší Evropě obdoby.
Byli tady kališníci, Jednota bratrská, luteráni, kalvinisté, byli tady samozřejmě katolíci a pak tady byli také novokřtěnci a skupinky nekonformních křesťanů a hledačů, takže velmi pestré složení. A zvláštní je, že panovala nadstandardní shoda a vzájemná tolerance mezi těmi jednotlivými náboženskými směry.
To nebylo obvyklé v jiných zemích Evropy?
V tuto dobu rozhodně ne. My jsme vlastně velmi předběhli dobu, u nás začalo ekumenické hnutí o několik desítek, možná dokonce stovek let dříve než v řadě jiných evropských zemích.
Po Bílé hoře tedy přichází rekatolizace. Co ta znamenala pro utváření české náboženské identity?
Princip urovnání politiky ve vztahu k náboženství po konci třicetileté války pochopitelně znamenal, že se tedy pány nad Čechy stali německy mluvící rakouští katolíci, což podle všeho začalo jakési postupně se prohlubující odcizení mezi češstvím a náboženskou identitou, která tady byla většinová. Já si nemyslím, že bychom dnes měli přehánět násilné rozměry rekatolizace. Habsburkové byli velmi moudří v tom, že svěřili školství jezuitům, a těm se podařilo velmi mírumilovně a laskavě získat mladé generace pro svoji verzi náboženské víry.
Řekl bych, že to napětí mezi češstvím a náboženskou příslušností, konkrétně tedy katolickou, přichází až teprve o něco později, kdy dochází k Národnímu obrození a kdy se celá řada českých intelektuálů vnitřně identifikuje se zlatým věkem českých národních dějin, kdy byli Češi svými pány, kdy byli nezávislí a směli mluvit česky a mluvili česky až do těch nejvyšších pater společnosti, a to bylo ovšem právě v době před tou rekatolizací.
Mnozí sociologové právě v té situaci, která nastala po Bílé hoře, spatřují kořeny současného českého ateismu. Souhlasil byste s tím?
Já bych řekl, že je to trochu složitější. Třeba zbožnost české veřejnosti v 18. století byla poměrně vysoká. Nástup masivního odcírkevnění, sekularizace, zesvětštění je pozdější a spadá spíše do té doby, kdy se čeští intelektuálové ztotožnili s ideály pokroku, osvícenství, nacionalismu, a to právě zároveň s kritickým odmítnutím všeho náboženského, katolického, vnějšně institučně církevního jako přežitku minulosti, přežitku středověku. Takže ta vize, pokroku, vzdělání a osvěty byla uskutečňována s jakýmsi protináboženským patosem, který sám paradoxně měl téměř náboženský charakter."
