Patricie Polanská: Na velké problémy stačí šest zelených
Momentální dění v poslaneckém klubu Strany zelených dospělo do nepokrytě absurdního stadia. Jak jinak se dá nazvat situace, kdy se šest dospělých lidí nedokáže dohodnout. A to jaksi na etapy. Úterý je totiž dalším termínem, do kdy by se dvě poslankyně Olga Zubová a Věra Jakubková měly rozhodnout, jestli zůstanou v zeleném klubu, nebo nastoupí dráhu volných hlasů, možná k pronajmutí.
Přičemž lehce větší šanci na úspěch má v takovém případě, zdá se, opozice. Minimálně tedy v otázce radaru. Jak se dá ve skupině šesti lidí obtížně nebo nedostatečně komunikovat, to je těžké si představit. Nicméně právě to je podle obou poslankyň hlavní důvod, proč odchod z klubu zvažují.
Ke komičnosti situace pak přispívají ušlechtilá gesta vzdávání se předsednického a místopředsednických postů v poslaneckém klubu. Čehož výsledkem je pouze to, že momentálně jsou zelení ve Sněmovně bez vedení. Lidová moudrost by na to nejspíš odtušila - chleba levnější nebude. A měla by pravdu. U strany momentálně vládní, která se podílí na moci a formulování české politiky, je ale potenciální hrozba rozpadu vždy nepříjemnou možností, protože věstí další období nestability.
Olga Zubová a Věra Jakubková si daly několik podmínek pro to, aby klub měl nadále šest, nikoli jen čtyři členy. Z nichž především ta, aby se rozhodovalo v poslaneckém klubu konsensem, nikoli většinově, je podivuhodná. Nelze v ní ale nevidět opět do absurdna dovedené tendence, které se v české politice objevují stále častěji.
Jde o důraz na přímé prvky v parlamentní demokracii, spory o to, která "většina" je ještě přijatelná, která už ne - vzpomeňme na zhusta používaný argument sociální demokracie o nelegitimnosti kroků vlády, protože dosahuje většinové podpory třeba i s pomocí odjinud. Třeba od bývalých poslanců sociální demokracie.
Rozhodování konsensem v důsledku znamená, že ve sporech bude některý z názorů zlomen, nebo všechny názory rozmělněny v kompromisní kaši. A že se tak lépe než hlasováním, které zjistí názor většiny, vyřeší a odstraní případné rozpory, to je iluze.
Není ale nejspíš náhoda, že se tak dramatické spory ve Straně zelených objevily právě nyní. Na stole jsou totiž pro tuto stranu skutečně kardinální otázky. Z povahy pacifističtí zelení se mají jako vládní strana konfrontovat s americkým radarem. Vyhranění odpůrci jaderné energetiky a spalování dalších přírodních zdrojů jako třeba uhlí musí jako vládní strana vyřešit problém, kde jinde vzít energie. Přitom stojí tváří v tvář krachu hýčkaného dítěte - totiž programu biopaliv, který navíc do jisté míry zhoršuje potravinovou krizi ve světě. Což musí být pro z podstaty věci doleva směrovanou stranu značné trauma.
Nu a konečně proevropsky optimističtí zelení jsou ve stejné vládě s evropsky pesimistickou ODS. A i když Češi opravdu dělali, co mohli, aby na průběh jejich ratifikace Lisabonské smlouvy nebylo tolik vidět, náhle jsme v centru pozornosti. A budeme ještě více, pokud do našeho předsednictví Evropské unii spadne i úkol vyjednávat s Iry a zbytkem Unie o tom, jak dál se smlouvou i s unijními institucemi. Což není úplně nereálné.
trana zelených je momentálně na nejlepší cestě, díky vnitřnímu rozkolu a nezvládnutým emocím, snad i kvůli spíše aktivistickému ladění, následovat do zapomnění třeba Unii svobody, Evropské demokraty a další. I tyto partaje chtěly vnést do české politiky nový styl, a nějak pozapomněly kultivovat ten vlastní. Jak už ale bylo řečeno, nepříjemné na tom všem je, že v případě zelených jde o člena vládní koalice. Takže ať už se mezi těmi šesti lidmi v Poslanecké sněmovně stane cokoli, může to mít dalekosáhlé následky.
