Stanislav Škoda: Za Alexandrou Berkovou

"Naštěstí po trapné diskusi následovala skvělá žranice, při níž si na ježka ostříhaná Alexandra Berková zula boty a brala si sklenice vína vždycky po dvou a nadávala na bolševiky, uvádějíc své kategorické soudy formulí My zenoví buddhisti - a já na ní mohl oči nechat," píše Martin C. Putna a dodává: "Jaroslav Med se pak dobrácky chechtal: A já už vím, co vy pořád blbnete s tou bohyní a velkou matkou, když jsem viděl, jak tancujete kolem tý Berkový..."

Co k tomu dodat, taková asi byla Saša Berková. Já jsem ji už poznal spíše jako postavu k podpírání. Viděl jsem možná jen řeřavý uhlík z kdysi hořícího keře, ženskou, která vždycky stála pevně rozkročená a hrnula to před sebou; psaní, večírky, polemiky, pro které si vysloužila ve své době nálepku radikální feministky.

Vídali jsme se v posledních letech nejčastěji na dvorku u redaktora Divadelních novin Richarda Ermla nebo v různých libeňských hospodách. Saša bydlela sama v garsonce na sídlišti Prosek, vzpomínám si mimo jiné, že se podílela jako scenáristka na jakémsi seriálu pro Novu. Potřebovala peníze na byt. Psaní pro Novu jí, jak sama říkala, šlo obtížně. Strávila s tím mnoho času, pan dramaturg jí to pořád vracel, nevím jak to nakonec dopadlo. "Jednali tam se mnou jak s kusem hadru," komentovala to tenkrát Saša. Neúspěšně dopadl i jeden její pokus se scénářem na ČT. Pracovala na něm a nakonec s ní vyběhli.

To v Saše ještě prohloubilo její nedůvěru v dnešní dryáčnickou společnost, a zároveň její pocit bezbrannosti. Kdyby byla mladší, určitě by si to nenechala líbit, možná by televizním manažerům vynadala do bolševiků, a uvedla by to formulí "My zenoví buddhisti".

Energickou, odhodlanou, bez chmur jsem ji samozřejmě také párkrát zažil: Většinou při setkání s jejími čtenáři. Jednou jsme dokonce četli spolu. Tedy spolu; ona četla ze své poslední knihy Temná láska a já její překlad cizincům v jedné pražské literární kavárně. Nějak jsme se nemohli sladit a udělali jsme z toho z toho nakonec takové varietní číslo. Temnou lásku jsem četl poprvé krátce poté, co vyšla, ale teprve vloni při onom kavárenském čtení jsem objevil její velmi zvláštní, skrytý rytmus.

Viděl jsem Sašu také před rokem na pražském knižním veletrhu, kde na stánku Literární akademie Josefa Škvoreckého představovala veřejnosti jakousi ukázkovou hodinu tvůrčího psaní. Alexandra Berková brala výuku "tvůrčího psaní" smrtelně vážně. Navzdory všem tvrzením, že se to naučit nedá.

I na Literární akademii jí ovšem před nedávnem podali hořkou pilulku, když namísto zkušených pedagogů z vedení ji noví manažeři začali poučovat o tom, co a jak vlastně učit, aby to studenty dostatečně připravilo pro pracovní trh.

A na závěr bych si opět dovolil citovat, tentokrát z knihy Alexandry Berkové Temná láska:

"Šla jsem pryč z toho místa kolem dvou paní, z nichž jedna řekla: Já vám povím, proč je dneska tolik dětskejch sebevražd, pani: Protože voni jim rodiče všechno dovolej, všechno jim daj, parchantum, ale to chce opratě a řezat a řezat! A druhá řekla: a co se do nich nastrká, do smradů, těch prachů! A voni si pak eště píšou do deníčků, jak nás nenáviděj...!"

Tak to byla spisovatelka a feministka Alexandra Berková. Sbohem, Sašo, a díky za krásná setkání.

Autor je novinář a redaktor nakladatelství Paseka