Zimní zahrada
"Mám dokonce pocit, že jsem tam chtěla zapsat něco z toho, jak by se utvářel můj život, kdybych tady zůstala a kdyby se rodiče nerozhodli emigrovat," řekla k obsahu své nejnovější knihy Zimní zahrada Monika Zgustová, česká spisovatelka a překladatelka žijící v Barceloně.
Dalšímu životnímu směřování mladinké Moniky Zgustové dali počáteční impuls rodiče v okamžiku, kdy s ní a jejím bratrem počátkem sedmdesátých let minulého století emigrovali z tehdejšího Československa do USA. Cesta rodiny Zgustových do exilu byla dobrodružná a sama spisovatelka ji ponechává v ne zcela objasněných rysech. Jasně a zřejmě tato "unesená emigrantka" hovoří až o svém studiu srovnávací literatury a o přesídlení do španělské Barcelony, kde dodnes žije, překládá a píše své knihy. Španělským čtenářům byla díky M. Zgustové představena a zpřístupněna díla např. B. Hrabala, J. Haška, V. Havla, M. Kundery, J. Seiferta. Vedle beletristické a překladatelské činnosti je autorka v českém prostoru známá díky životopisu Bohumila Hrabala, který pod názvem V rajské zahradě trpkých plodů vyšel roku 2004.
Příběh novely Zimní zahrada je založený na vztahu ženy ke dvěma mužům. Fádní a zprofanované téma se u Zgustové odehrává v poněkud přízračné a teatrální rovině, v níž postavy zastupují jednotlivé typy a modely chování.
Umělec Karel reprezentuje idealizující touhu po svobodě, neschopnost o ni skutečně bojovat, a úsilí o únik před prožívanou rutinou. Kariérista Milan je zástupcem ideologické tvrdosti, olamující všechny přesahující a nepohodlné vrcholy. Osobní zápas dvou mužů o jedinou ženu, hlavní hrdinku knihy Evu, je spíše předobrazem nerovného boje nezemských představ s přízemní fakticitou.
Karel, příkladný idealista, svůj zápas o Evu vzdává a odchází s útěchou jejího neskutečného a neporušeného obrazu. Ale ani Milan není vítězem - vlastně nikdo zde nedochází k uspokojení - jako odlesky smutných a málo nadějných dějinných událostí, stejně i osobní prožitky a usilování mají málo radostnou a optimistickou náladu. Potěšení je odkázáno kamsi do roviny nedosažitelných snů. Ty jsou pěstovány v zimní zahradě, ve skleníku, z něhož především Eva nahlíží okolní realitu - skrze poeticky ojíněné sklo. Evin život se sune po dějepisně správné lince kolem mizejících a vykořeněných okolností. Ale její zážitky působí mírně vyčteným, umělým dojmem. Eva, snílek, prochází svým světem v jakémsi polobdění, postrkována nutností, smýkána skutečností. Obrněná do svého vyumělkovaného světa minulosti, do příjemného tepla skleníkového prostředí, chráněného před nepřízní okolí. Až v závěru ji autorka zbaví milosrdného ochranného skla a drsně ji vrhne vstříc smrti.
Příběh, který Monika Zgustová vypráví, má snovou konzistenci. Evidentní odkazy ke kunderovské tematizaci lehkosti a směšnosti bytí zde dostaly zjemnělé ženské rysy. Důležitější než přesný záznam, pravověrná posloupnost a konkretizování okolností, je akvarel dojmů a gejzír představ. Děj Zimní zahrady je schematizován až do černobílé struktury nepodařených vztahů a ztraceného života. Nezůstává ale u základu. Jednoduchou dřeň autorka dochutila vnitřní a prožitkovou impresí, která je pro výsledek podstatnější než přesná výpověď. Výsledný celek má potom zvláštní konzistenci - nadlehčenou a nadnesenou, jakoby našlehanou ze zdání a esteticky vykreslených snů. Je třeba si na tento styl zvyknout a přijmout jej. Potom může být i čtenářský zážitek osvěžující a přitažlivý.
Monika Zgustová, Zimní zahrada, Odeon, Praha 2008, str. 160.
