... a pozdravuji vlaštovky

Následující "filmová doba temna" pak v hlavní fázi trvala až do poloviny 70. let. Svým dopadem přitom neblaze ovlivnila umělecký vývoj českého hraného filmu na dobu mnohem delší. Přesto se i mezi lety 1970 - 1975 čas od času v produkci české kinematografie objevila díla, která alespoň z části navazovala na odkaz české nové vlny charakterizující předchozí filmovou dekádu. Ne všichni "novovlnní" režiséři emigrovali či byli odstaveni. Někteří jen museli upustit od realizace obsahově kontroverzních látek a na čas tvořit v rámci oficiálně vymezených mantinelů normalizační produkce. Mezi to málo zdařilých titulů lavírujících na hraně možného a zapovězeného se dá zařadit také snímek ...A POZDRAVUJI VLAŠTOVKY natočený v roce 1971 Jaromilem Jirešem.

Jireš měl scénář k filmu vracejícímu se do období druhé světové války připraven již delší dobu, ale pro přemíru aktuálnějších projektů k jeho realizaci přistoupil až na začátku 70. let. Příběh mladé komunistické odbojářky Marie Kudeříkové se mu do daného období náramně hodil. Pro ideologicky vymezenou barrandovskou dramaturgii představoval přijatelné téma a režisér si toho byl vědom. Originalita filmu tak mohla být obsažena především v jeho formě. Po obsahové stránce bylo dílo pochopitelně kompromisnější. V příběhu tragického osudu odbojářky Marie Kudeříkové, kterou nacisté popravili ve vratislavské věznici, je obsaženo obecné poselství oslavující neústupnost a schopnost oběti jednotlivce ve jménu společnosti. Téma tedy aktuální, neboť protektorátní doba výslechů, zatýkání a výhružek jako by se v 70. letech začala znovu připomínat. Jen role mučitelů a obětí se poněkud obměnily. V tomto ohledu však film pochopitelně zachovává nedotknutelné rozpoložení rolí. Na straně mučitelů máme zástupce říšské moci a na straně trpitelů členy ilegální KSČ. K Jirešově cti je však nutno dodat, že stranická podstata odbojových akcí zde není přehnaně zdůrazňována, a to i přesto, že postava Kudeříkové se v poválečném dvacetiletí stala protežovanou ikonou komunistického odboje.

Režisér pojal film jako příběh rozvíjející se na pozadí Mariiných zápisků z vězení knižně vydaných pod titulem Zlomky života. Půdorys díla je proto určen obrazy dívčina pobytu v cele smrti, kterými se proplétají retrospektivní pasáže rekapitulující její dosavadní osudy. Monotónní vězeňská realita je tak prokládána nechronologickými útržky vzpomínek, ve kterých se dívka vrací do svého dětství a mládí. V nich popisuje vlastní odbojářskou činnost a nebo se rozpomíná na chvíle první lásky vsazené do podmanivém prostředí moravsko-slovenského pomezí. "Chtěl jsem na charakteristických úsecích Maruščina života ukázat mravní sílu člověka, jeho víru, naději. Chtěl jsem se dopátrat jejich pramenů. Našel jsem je v jejím Slovácku, tak jak je znám, v její rodině, výchově, krajině. To vše u ní splývalo v pojem domova," uvedl v jednom z rozhovorů režisér.

Struktura filmu je velmi pestrá. Křivolaké Maruščiny osudy umožňují rozvinout několik tematických rovin a propojit řadu emočně rozdílných obrazů. Jireš si byl této přednosti vědom. Záměrně proto uplatnil v režijní koncepci prudké mezizáběrové střihy nebo náhlé časové přechody mezi přítomností a minulostí. Využít dokázal i rozdílnosti barevných škál jednotlivých prostředí. Poezie krajiny a smutek cely, útěcha vzpomínek a tíha reality - to jsou jen některé emoční póly, mezi nimiž se utváří pomyslná "energie filmu".

Obal DVD ...a pozdravuji vlaštovky|foto: Řitka video

Důležitým pramenem pro pravdivé vykreslení Maruščiny osobnosti se mimo vězeňských dopisů pro Jireše staly i rozhovory s dívčinou matkou, která v době realizace projektu stále žila. Na její setkání s představitelkou hlavní hrdinky Magdou Vašáryovou, které proběhlo před natáčením v maskérně, režisér vzpomínal jako na neopakovatelnou, zvláštní chvíli, v níž se na okamžik mamince zazdálo, že opět vidí ztracenou dceru.

Mladá herečka byla Jirešem do hlavní role obsazena záměrně, podobně jako tomu bylo i v případě dalších protagonistů. Ve filmu se často mluvilo dialektem a slovenští herci měli k mluvě ve východomoravském nářečí logické předpoklady. Dílo je pestré i pokud jde o lokace natáčení. Vězeňské scény byly realizovány v objektu bývalé kutnohorské káznice a retrospektivní pasáže převážně na česko-slovenském pomezí, kam se rodina Kudeříkova ještě před válkou odstěhovala z Vnorov ležících u Veselí nad Moravou.

Snímek "...a pozdravuji vlaštovky" přes své řemeslné kvality nepatří k divácky vyhledávaným titulům. Na rozdíl od jiných dobově mnohem poplatnějších děl 70. let jej dnes televize v podstatě neuvádí. A to přesto, že Jirešův čtvrtý celovečerní film není pouhým politickým plakátem a v rámci ideologizované normalizační filmové tvorby působí poměrně vyváženě. Navíc esprit tvorby 60. let je zde stále patrný a jistě nejen díky skvělému hereckému výkonu Magdy Vašáryové.

I proto je záslužné, že film vychází alespoň na digitálním nosiči. DVD v produkci společnosti Řitka Video lze sice vytknout absenci jakékoliv volby titulků a dosti skromný bonusový přídavek, ale i tak je dobře, že se na trh dostává. Pro milovníky české kinematografie totiž poskytuje možnost rozšíření vlastní videotéky o jinak stěží dostupnou filmovou položku.

Autor recenze je filmový historik, který v současné době působí v Ústavu pro studium totalitních režimů. Zvukový příspěvek zazněl v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 4.7.2008.