Ferdinand Maxmilián Habsburský
Rod Habsburků má v evropských dějinách nezpochybnitelné postavení, neboť se mezi třináctým a dvacátým stoletím významně podílel na jejich utváření. Osudy nesčetných příslušníků této dynastie se staly předmětem démonizace sahající k hororům stejně jako idealizace dosahující k pohádkám. Hledáním a představováním pravé tváře vybraných osobností této rodiny se zabývá rakouská badatelka Gabriele Praschl-Bichlerová (nar. 1958).
Spolehlivou a v současnosti velmi oblíbenou cestou, která vede k vykreslení pravověrného obrazu historické postavy, jsou osobní zápisky a korespondence. Právě jimi se G. Praschl-Bichlerová zabývá i při představení osobnosti Ferdinanda Maxmiliána Habsburského. Její kniha má podtitul Soukromé dopisy mexického císaře a jeho rodiny s přídavkem, že jde o poprvé zveřejněnou korespondenci. Z tisíců dochovaných dopisů, posílaných mezi příslušníky habsburského rodu, vybrala autorka ty nejzajímavější, nejzábavnější a nejobsažnější, aby jejich prostřednictvím nechala vyniknout skutečnost, aby odhalila nejedno tajemství a mnohou tradovanou legendu uvedla na pravou míru. Třeba tu o upjatosti a neživotnosti některých představitelů rodiny, tu opravuje hned v úvodu: Habsburkové byli hrozně rádi jen sami mezi sebou a soukromí si dokázali užívat plnými doušky. Dvorní etiketa a ceremoniály jim byly stejně protivné jako císařovně Alžbětě, o níž se to však dobře vědělo už tehdy.
Ve svých slovech autorka zároveň odhaluje metodu, kterou zvolila pro svoji historickou práci. Nejde jí jen o navršení dokumentů, neotevírá jenom zažloutlé obálky s dávno napsanými listy. Praschl-Bichlerová nabízí příběh. Dostupné dokumenty studuje, skládá jejich souvislosti, vybírá z různých směrů a zákoutí a výsledek předkládá jako vyprávění, jako by samy konkrétní osobnosti vystupovali z minulosti a promlouvaly - zodpovědně a uvěřitelně, zábavné, upřímně, bez nánosů nebo posouvání.
Formální životopis praví, že rakouský arcivévoda Maxmilián (1832-1967), mladší bratr císaře Františka Josefa I., působil v letech 1857-1859 jako správce Lombardie a Benátska, a především, od roku 1864 byl mexickým císařem. Jeho vláda skončila neúspěchem především kvůli dobovým politickým okolnostem. Když Maxmilián ztratil podporu francouzské armády, která se na nátlak vlády USA stáhla ze země, byl zajat svými odpůrci, vedenými bývalým mexickým vládcem, liberálním politikem indiánského původu, Benitem Juárezem (1806-1872). Mexickými nacionalisty byl Maxmilián odsouzen k smrti a roku 1867 popraven. V lednu následného roku byly jeho ostatky vráceny do Vídně a tělo bylo uloženo v Kapucínské kryptě.
Z textu Gabriele Praschl-Bichlerové je ovšem, jak bylo výše naznačeno, možné vyčíst ještě jinou podobu, než tu, kterou nabízejí oficiální historické písemnosti. Autorka prezentuje charakter, ryze soukromé vzezření a projev Maxmiliána Habsburského, druhého syna arcivévody Františka Karla a jeho choti Žofie, bratra císaře Františka Josefa I., švagra krásné císařovny Sissi. Z dopisů a z komentáře autorky vystupuje čilý a bystrý chlapec, který v sedmnácti letech dostal první dům, v jednadvaceti se stal korvetním kapitánem, byl posedlý mořem a touhou něco vybudovat, posměváček a sarkastický kritik, soucitný především k sobě, obdivovatel císaře Karla V. a španělské etikety, jazykově obratný horlivý cestovatel, jehož poslední pouť vedla na popraviště.
Mozaika, kterou Gabriele Praschl-Bichlerová poskládala je přitažlivá a nastavená v přiměřené barevnosti. Především je ale její text velmi poutavý a čtivý, schopný být ideálním společníkem pro teplé letní podvečery.
Gabriele Praschl-Bichlerová, Ferdinand Maxmilián Habsburský. Soukromé dopisy mexického císaře a jeho rodiny. Poprvé zveřejněná korespondence Habsburků, Ikar, Praha 2008, překlad: Jiří Vodvárko, str. 232.
