Evropská komise kritizuje Bulharsko

22. červenec 2008

Členství Bulharska a Rumunska v Evropské unii má od počátku určitý rozpačitý nádech. Obě země do společenství vstoupily k 1. lednu 2007, přičemž jim hrozil roční odklad. nakonec na něj nedošlo, ale podle přístupových podmínek Evropská komise sleduje reformy soudního systému a úroveň boje proti korupci a organizovanému zločinu v obou zemích.

Jak by také ne, když Bulharsko a Rumunsko mají nárok na miliardy eur z unijních fondů. Brusel se tedy oprávněně zajímá, jak jsou tyto peníze využívány.

Příslušná zpráva bude zveřejněna zítra, nicméně z jejího návrhu už několik dní citují evropská média. V případě Rumunska půjde o celkem mírnou kritiku. Jistěže má tamní soudní systém řadu nedostatků a boj proti korupci provázejí otazníky. Evropská komise ale vidí vůli ke změnám, a to je pro ni důležité.

Bulharsko je na tom úplně jinak. Brusel píše o masivních zpronevěrách evropských peněz či o neschopnosti nebo nevůli úřadů vyšetřovat aktivity organizovaného zločinu. Naznačuje dokonce jeho propojení s nejvyššími místy. Podle návrhu zprávy Evropská komise zmrazí přístup Bulharska až k jedné miliardě eur z pomoci, kterou obdrželo ještě před vstupem do Unie. Pokud nebudou následovat rychlé změny, Bulharsko o tyto i další peníze definitivně přijde.

Pro především z hlediska infrastruktury zanedbanou zemi by to byla těžká rána. Tu už ostatně utrpěla pověst Bulharska: je nevídané, aby byly nejvyšší orgány plnoprávného členského státu Evropské unie obviňovány ze styků s organizovaným zločinem. Zítřejší konečná verze zprávy ale může ostrost výtek zmírnit. Text musejí před jeho publikací schválit komisaři, takže je možné, že z politických důvodů uberou na razanci. Celkový dojem ale zůstane jednoznačný: bulharští politici nejsou schopni či ochotni provést nutné reformy soudního systému a bojovat s podsvětím. To musí mít vliv na ochotu Unie poskytovat zemi finance ze společných fondů.

Bulharský a částečně i rumunský případ jsou dokladem trendu, který se týká celé střední a východní Evropy: země tohoto regionu musely v zájmu vstupu do Unie přikročit k podstatným a leckdy i citlivým reformám, a to v mnoha oblastech najednou. Poté, co byla vysněná meta v podobě členství v prestižním klubu dosažena, reformní úsilí prakticky na všech frontách opadlo. Korupce v Bulharsku a Rumunsko tak v tomto směru není izolovaným nedostatkem dvou balkánských zemí. Je spíše extrémním příznakem trendu, který se více či méně týká všech nových členských zemí, tu naši nevyjímaje.

V této souvislosti se samozřejmě nabízí otázka, zda nebylo rozšíření Evropské unie předčasné. Se vstupem 10-ti nových zemí v roce 2004 má problém veřejné mínění v řadě starých členských států, ve skutečnosti se ale jedná o naprosto neracionální strach. Realita je taková, že rozšíření bylo největším úspěchem evropské integrace od začátku devadesátých let. A je paradoxní, že v těch zemích, kde odpor k nováčkům čas od času propukne nejsilněji, si jsou politici dobře vědomi, že na rozšíření jejich ekonomiky obrovským způsobem vydělaly. Rakousko je v tomto ohledu čítankovým případem.

Přijetí Rumunska a Bulharska v roce 2007 už je spornější. Z hlediska hrubého domácího produktu na hlavu nedosahují tyto státy ani polovičního výkonu oproti unijnímu průměru. Také z hlediska právního státu se jedná o problematické země, jak koneckonců nyní ukazuje sám Brusel. Asi není příliš přehnané tvrzení, že tamní demokracie je stále křehká a v případě nějakého nečekaného náporu by se mohla povážlivě zakývat. Z hlediska všech těchto ukazatelů není jasné, proč mohlo Bulharsko a Rumunsko vstoupit, zatímco Chorvatsko a klidně i Srbsko zatím ne.

Z výše řečeného je zřejmé, že rozšíření z roku 2007 bylo primárně politickým krokem. Tedy další etapou v procesu stabilizace Balkánu, která se z dlouhodobé perspektivy určitě nezastaví ani se vstupem Chorvatska. Z tohoto pohledu bylo přijetí Rumunů a Bulharů nezbytné. Je jasné, že tak zvaná únava z rozšíření je nyní ve starých členských státech Unie taková, i rok 2007 jako datum vstupu byl v pořádku. Pokud by se mělo dál čekat, politici by vzhledem k veřejnému mínění tuto dobu možná protáhli na pěknou řádku let. To by u kandidátů vedlo jen k frustraci, a ta by zase mohla generovat nestabilitu. Přesně tomu chce Unie zabránit.

Ostrá kritika i tvrdá opatření vůči Bulharsku jsou zcela na místě, nemělo by to ale zakrýt fakt, že rozšíření je přesto úspěšným a nezbytným projektem. Nyní musíme doufat ve dvě věci: nové státy musí odhodit sebeuspokojení a bohorovnost a pokračovat v nutných změnách. A Unie nesmí stávající problémy vzít jako záminku k tomu, aby dalším čekatelům uzavřela své brány.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: oho
Spustit audio