Cesta

Vzdálenost dvou jmenovaných evropských metropolí Jaroslav Formánek "vyměřoval" zřejmě mnohokrát, alespoň po myšlenkové trase určitě, neboť žil-li v Paříži, působil jako zpravodaj píšící pro české noviny i rozhlas a pobýval-li v Praze, překládal z francouzštiny, ale také tuzemcům komentoval francouzské dění. Konkrétním porovnáním kulturních prostředí se však Formánkova novela nezabývá. O tom lze číst v jeho předchozí knize, v komentujícím románu a reflexivním deníku, který pod názvem Francouzský rok vyšel v roce 2005 v Edici Revolver Revue.

Polopatický název předkládaného textu - Cesta - otevírá řadu odkazů, z nichž primární povede k mistru americké beatnické generace, Jacku Kerouackovi. Krátká anonce na obálce dílo prezentuje jako civilní road movie do "srdce temnoty" ; a protože děj začíná ve Francii, i do rámce možných interpretací jistě též zapadne subjektivistická tradice existencialismu. Zřejmé je, že nepůjde o společensko-politické zamyšlení nad bezpečností nebo stavem evropských komunikací, ale o cosi hlubšího až hlubinného. Pravděpodobné je, že čtenář se setká s alegorií čehosi zásadního a nepominutelného v běhu lidského života.

Nejpoutavější je systém vyprávění, který Jaroslav Formánek zvolil, a který do vcelku souvislé a fádní linie popisující cestu tří starých přátel autem z Paříže do Prahy prolíná zvukomalebné útržky: "Všechny zvuky a pohyby jednou provždy semlel jemný a důmyslný mechanismus z ozubených koleček, pružinek a ojnice do posledního zahrčení." Poetické znění jako by chtělo odvést pozornost od hlavního děje, čímž ji samozřejmě vybudí a čtenáře strhne k soustředění, zvýší jeho úsilí o postižení všech proudů a faset příběhu.

Cesta je zde tím podstatným, ale v jaké formě, to je otázkou odkrývání. Jeden z důležitých významů vystoupí z vědomí rozbíhavosti drah skutečných a podvědomých, vzpomínaných, vyjevujících se postupně, někdy násilně a nedobrovolně. Čím víc se hlavní vypravěč a průvodce tímto putováním přibližuje k žádanému cíli, k českým hranicím a Praze, tím více se propadá do minulosti a svému cíli se tak paradoxně vzdaluje: "Užasle vydechl na studené sklo. Tolik myšlenek a událostí. Zamlžilo se. V několika vteřinách. Venkovní obraz zmizel." Podrobnosti skutečné cesty jsou recitovány s mantrickou neodbytností - nákupy, zvuk startujícího vozu, rozčilení, autonehoda, kolem níž vůz nuceně zařazený do kolony, projíždí. Ubíhající film za oknem i v hlavě nakonec promítá společný obraz, jednotný pocit míjení.

"To to uteklo, pánové, co?", ptá se v závěru knihy jedna z postav. Není jasné, zda je míněna absolvovaná jízda autem nebo prožitý život, linie obou tras tudy ubíhaly společně. Rozhodnutí je na čtenáři, který se k tomuto dobrodružství přidá. A přidat se vyplatí.

Jaroslav Formánek, Cesta, Společnost pro Revolver Revue, Praha 2008, str. 109.