Josef Mlejnek: Korektury Krakatitu
V roce 1922 obdržel Nobelovu cenu za fyziku dánský fyzik Niels Bohr - "za zásluhy o výzkum struktury atomu a atomového záření". O dva roky později vyšel román Karla Čapka Krakatit, jehož hlavní hrdina, geniální chemik inženýr Prokop, vynalezne na základě studia struktury hmoty výbušninu dosud nevídané brizance, o kterou se pak logicky začnou zajímat všemožné světové mocnosti, státní i revolučně-teroristické.
Zajímavé jistě je, alespoň takový je můj subjektivní dojem, že česká literární kritika i literární věda spíše tlumí nadšence, kteří píší o Čapkovi jako geniálním proroku jaderného konfliktu. Čeští literární vědci se po celá léta zaměřovali spíše na záhadu, kdo vlastně "stál modelem" pro princeznu Wille, s níž hlavní hrdina prožije trýznivý a výbušný erotický vztah. Pokud si myslíte, že předlohou démonické princezny byla Olga Scheinpflugová, pak jste na omylu, byť ona sama v něm dlouhá léta, ba po celý život žila.
Nikoliv, byla to Věra Hrůzová, dcera brněnského univerzitního profesora, která se však s tímto tajemstvím svěřila prý až na smrtelné posteli, roku 1979, čapkologovi Jiřímu Opelíkovi. Vzájemná korespondence Čapka a Hrůzové pak veškeré pochyby definitivně vyvrací. Jejich vztah nicméně skončil velmi prozaicky - Věra Karlovi počátkem léta 1923 dopisem oznámila, že se bude vdávat. Ne za něj, ale za bohatého těžaře Josefa Skoupila. A právě poté nabrala - dosud dosti zanedbávaná - práce na románu pořádný spád.
Jistě, průběh vztahu mezi Prokopem a princeznou Wille je nesporně nejpoutavější a i umělecky nejzdařilejší částí Čapkova románu. V pasážích s Wille psal Čapek o něčem, co - na rozdíl od jaderné energie - důvěrně znal, byť se, jak bylo jeho dobrým zvykem, v rámci "materiálové přípravy" rozsáhle obeznámil i s posledními výboji fyziky jeho doby. Ale stejně - není třeba na čase, zvláště je-li záhada předlohy už skoro třicet let rozluštěna, zaměřit se více na samotný krakatit, na masově destruktivní výbušninu?
Čapkova vize je totiž děsivější, než by se mohlo na první pohled zdát. Za vědecko-technicky nejzajímavější nutno v Krakatitu označit řešení problému vhodného nosiče. Zde měl Čapek jistou výhodu, neboť raketová technika byla tehdy ještě v plenkách, a musel tedy problém dopravy nesmírně ničivé výbušniny na cíl řešit originálním způsobem.
Jeho krakatit proto stačilo rozprášit, vysypat na malé hromádky na určených místech, a pak pomocí silné pirátské radiostanice změnit "frekvenční klima" v evropském éteru - a následoval ničivý výbuch. Netřeba dlouho rozvádět, co by s takovouto výbušninou dokázaly napáchat všemožné teroristické organizace, pro něž jsou balistické střely přece jen nedostupným zbožím. Například americká protiraketová obrana by byla proti krakatitu naprosto bezzubá...
Ano, krakatit, tak jak ho popisuje Čapek ve svém románu, zatím nikdo nevynalezl. Lze však objevení něčeho podobného předem vyloučit? Lze vůbec vzhledem k šílenému tempu, jímž kamsi pádí vědeckotechnický pokrok, cokoliv předem vylučovat? A nelze třeba předvídat, že dejme tomu za dvacet let půjde snadno vyrobit velmi destruktivní atomovou bombu velkou jako křepelčí vejce, kterou si dá kdosi do kapsy, zanechá ji ve velkém městě v nějaké škvíře a načasuje spínač na pár hodin po svém předpokládaném odjezdu?
Když jde vyrobit mobil, jenž zároveň slouží jako televize, rádio, fotoaparát, kompas, radar, navigační jednotka a kdo ví co ještě, tedy cosi, o čem se tajným službám donedávna ani nesnilo, proč by nešlo podobně "zlidovět" třeba i atomovou bombu?
Uvidíme. Zdá se ale, že českou literárněvědnou obec čekají jisté korektury pokud jde o hodnocení Karla Čapka jako vizionáře zbraní hromadného ničení.
Autor je politolog
