Dopis dvacátý - Z úřadu do úřadu
Poslední dobou trávím většinu času chozením z úřadu do úřadu. Je to úmorné a depresivní, potkávám jednoho blbce za druhým a navíc nemám valný úspěch. Hodně času mi zabírají jednání o přestupcích různých podniků, které mají na svědomí nejvíc zničených mangrovů.
Úspěch jednání je přitom nepřímo úměrný škodě, kterou daný podnik způsobil. U těch menších se mi podařilo vyjednat nápravu prakticky okamžitě. Stačilo zavolat na magistrát, pak tam ještě pro jistotu zajít - kácení bylo zastaveno a území, které daný podnik ještě nestačil zavézt hlínou, bylo obratem znovu osázené. Mangrovy naštěstí rostou rychle, do pěti let už přerostou člověka a ponesou životaschopná semena. Ale s obřími podniky, které mají na svědomí nejvíc škody, je to marný zápas.
V jednom z prvních dopisů jsem psal o společnosti, která staví továrnu na zpracovaní palmového oleje na řece Berenga. Kontaktoval jsem místní nevládní organizaci, která se jako konzultant účastnila posouzení vlivu projektu na životní prostředí (EIA). Vzešlý dokument je neobyčejně tlustá knížka. Nejspíš proto, aby se nikdo neodhodlal k tomu ji otevřít a přečíst - a skutečně jsem se zatím nesetkal s nikým, kdo by ji přečetl. Je to naprosto nekonzistentní dokument, na každé straně se píše něco jiného. Ale klíčové ustanovení jasně říká, že společnost může otevřít 50 hektarů lesa na pevnině, aniž by přitom poškodila mangrovy. Nicméně mapa ve stejném dokumentu zobrazuje asi 300 ha otevřených a zastavěných mangrovů. V době, kdy jsem je nahlásil, už vybagrovali 100 ha. Začal vleklý kolotoč jednání se všemožnými úřady, zatímco společnost po tu dobu otevřené mangrovy dal zavážela hlínou. Výsledkem byla sankce-nesankce, totiž vysázet na otevřeném území 3000 semenáčků mangrovů. Jenže to už bylo v době, kdy bylo veškeré otevřené území zavezené a sázet nebylo kam. Úředníci se o tom odmítají dál bavit, noviny odmítají zveřejňovat název společnosti, a ta mezitím v pohodě dál staví. Pouze těch zbývajících 200 ha už neotevřela, ale nejspíš jen proto, že tam nejméně jednou za měsíc přijedu a všechno fotím. Je očividné, že jen čekají. Snažíme se teď sehnat aktuální satelitní snímky, které pak pošleme všem vládním úřadům a policii, abychom měli k dispozici nějakého strašáka a pokud možno zabránili dalšímu kácení mangrovů - alespoň než se vody uklidní (až se vrátím do Čech...).
Ale protože není dobré zůstat jen u zakazování, zvláště pokud nejde o velké bohaté podniky, ale spíš o drobné vesničany, pokouším se zároveň i o socializaci. Jezdím od vesnice k vesnici a snažím se seznámit nejen s těmi, kteří mají zájem na zachování mangrovů (třeba rybáři), ale i s těmi, kteří je z toho či onoho důvodu ničí. Postupně pronikám do jejich argumentů a pokouším se s nimi vyjednávat kompromis. Naráží to samozřejmě na problém chudoby, která je ovšem víc záležitostí psychologie než ekonomiky. Zdejší vesničané mají svůj dům, motorku, televizi, pěkné oblečení, dobré jídlo, děti ve škole, čas na zábavu, ale přesto jsou chudí - prostě proto, že tomu věří. Na tom se nic nezmění bez ohledu na to, o co lépe na tom budou. Když mají motorku, nemají auto - až budou mít auto, nebudou mít helikoptéru. Jejich chudobu zkrátka musíte přijmout jako argument, před který budete postaveni neustále. Pokud jde o tyhle drobné vesničany, je asi největší problém s rybníkáři, kteří v devadesátých letech dostali od předchozí místní vlády povolení k přeměně mangrovů na rybníky pro chov krevet a ryb bandang. Nový starosta tento projekt zastavil, mangrovy vyhlásil za chráněné území a všechny předchozí certifikáty prohlásil za neplatné. Rybníkáři s tím samozřejmě nesouhlasí, požadují odstupné a vyhrožují, že pokud nebudou moct vybudovat své rybníky, jednoduše stromy vykácí a prodají na dřevěné uhlí. Reakce místní vlády je stále stejná - území už rybníkářům nepatří a na odškodné zkrátka nemají nárok. Vesničané se paradoxně obrátili o pomoc při vyjednáváním na mě (který má největší zájem na tom, aby se jim jejich plány zatrhly). Já jsem v té věci zašel za právníkem z místní univerzity a ten pro mě udělal analýzu zákonů, ze které vyplývá, že v právu jsou skutečně rybníkáři.
Jakýkoli certifikát půdy, který indonéská vláda jednou vydá, je totiž platný až do té doby, dokud není zrušen soudním rozhodnutím, což se nestalo. Na druhé straně ale, pokud vláda prohlásí dané území za chráněnou oblast, nemá už jeho majitel právo na něm cokoli kácet nebo stavět. Takže i když rybníkáři území skutečně vlastní, využívat ho nemohou, jinak je čeká tvrdý postih (a ten se v jejich případě prosadí snáz než u velkého podniku). Je ale ještě jiný zákon, který místní vládě nařizuje, aby majitelům v takovém případě vyplatila odškodné a území od nich vykoupila zpátky. O to se teď tedy snažíme. Je to ale běh na dlouhé míle, magistrát stále trvá na svém a taky na tom, že na odškodnění prostě nemá peníze. Přitom ale musí vykazovat činnost, takže plýtvá spoustu prostředků na výsadbu mangrovů v místech, které si nikdo nenárokuje - čili tam, kde už zdravé mangrovy jsou nebo tam, kde přirozeně nerostou a nikdy neporostou. Je to Kocourkov...
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
