Jak jsme nedobrovolně sloužili Říši
Nucené práce v Německu a Rakousku za druhé světové války patřily k negativním stránkám historie většiny států Evropy. I díky nim byl obraz Němců a Německa mezi Evropany poškozen. Válčícímu Německu docházely síly a snažilo se proto využít obyvatele z okupovaných oblastí. Nechvalně proslulým v této souvislosti se také stal nadřazený postoj nacistů vůči všem negermánským národům, zvláště pak slovanským.
Nejinak tomu bylo i v Protektorátu Čechy a Morava, odkud byly nuceně nasazeny celé ročníky. Mezi nejznámější patří nasazení ročníků 1921 a 1924, ale jednalo se o celé ročníky 1918 - 1928. Totální nasazení, Totaleinsatz, bylo hrozbou pro všechny muže a dívky, kteří se museli podílet na budování německého válečného průmyslu. Mladí lidé v Německu a Rakousku pracovali většinou ve velice nedůstojných podmínkách, často na hranici přežití, s neustálým strachem a za minimální mzdu nebo úplně zadarmo. Záleželo ovšem na období, kdy byly jednotlivé ročníky nasazeny a zejména na oblasti, kde měly absolvovat vlastní totální nasazení.
Podmínky se velmi lišily. Záleželo na původu stanoveném dle Norimberských zákonů, založených na teorii o nestejné rasové hodnotě jednotlivých národů. Zejména lidé ze spojeneckých zemí, např. Italové, Maďaři i lidé z poražených národů germánského původu, např. Holanďané, Belgičané nebo Norové, žili zpravidla v lepších podmínkách a jednali s nimi lépe, než kupříkladu s Rumuny, Rusy a Poláky. Češi a Slováci stáli na tomto pomyslném žebříčku zhruba někde uprostřed.
Obecně ale můžeme říci, že lépe se vždy měli nuceně nasazení s vyšší kvalifikací, nutní pro chod válečného hospodářství i společnosti obecně. Podle měřítka prospěšnosti se odvíjelo množství přidělovaných potravin, cigaret, hygienických potřeb i kvalita ubytování. Velkou hrozbou pro všechny byly zejména nemoci, pracovní úrazy a stále se stupňující spojenecké nálety. Nacisté donutili pracovat několik miliónů cizích dělníků, válečných zajatců i různých specialistů pro samotnou válečnou výrobu i německé hospodářství obecně.
Maturanti odjíždějí
Životní osudy nuceně nasazených si přibližme na příkladu životních osudů dvou Čechů, kteří museli za druhé světové války opustit území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava a nastoupit na nucené práce do Německa. Nejprve do válečného přístavu Kiel a poté do dalšího přístavu - Hamburku.
Oba dva pojí hned několik společných životních událostí. Narodili se v roce 1923 a druhým pojítkem je léto roku 1942, kdy oba maturovali na pražských gymnáziích. Nejprve se zaměřme na životní příběh pana René Šírky, který odmaturoval dne 10. června 1942, tedy v den vypálení Lidic. Několik dní poté obdržel předvolání z Magistrátu hlavního města Prahy a 9. října 1942 byl spolu s dalšími studenty odvezen do Hamburku. K vlaku ho doprovodili rodiče.
Druhým pamětníkem je pan Česlav Roubíček, který maturoval 18. června 1942, tedy v den, obklíčení československých parašutistů, kteří krátce před tím spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Reiharda Hendricha, v kryptě pražského kostela Cyrila a Metoděje. Německy psané předvolání mu přišlo začátkem října. Stálo v něm, co si s sebou musí vzít a také, že neuposlechnutí tohoto nařízení se trestá vězením a peněžitým trestem v neomezené výši. A tak také pan Česlav Roubíček odjel dne 9. října v zavřeném vagóně, pod vedením německých důstojníků, do Hamburku.
Z Hamburku do Kielu
Jako hasiči dostali druhý nebo třetí den po svém příjezdu uniformu. K výbavě hamburských požárníků patřila modrá vycházková uniforma sestávající se ze saka, kalhot, holínek, pláště, dvou košil, svetru, rukavic, lodičky a pásku. Součástí uniformy byl také pracovní plášť. Vše bylo označeno nezbytným protektorátním označením. Civilní oblečení většinou nepoužívali.
V nových uniformách vyrazili následující den do přístavního města Kiel. Ubytováni byli v prostorách sousedících s hotelem Kaiser Friedrich. Taneční sál se proměnil na ubytovnu s třípatrovými kavalci nad sebou, uspořádané po dvou řadách a stažené těsně vedle sebe dva a dva, které oddělovala zhruba půl metrová ulička. Tam se tísnilo asi sedmdesát mužů. Nálety byly na denním pořádku a nováčky překvapily hned první noc. Po dvou měsících byli přesunuti do hasičské základny na okraj Kielu, kde byli soustředěni ve starém hostinci Eichhof. Byla to rozsáhlá budova na kraji města s bývalým velkým tanečním sálem uprostřed. Spalo se na galerii.
Dvouměsíční výcvik, který prováděla říšskoněmecká policie, spočíval v neustálém drilu. Obvykle běhávali třikrát až čtyřikrát za dopoledne nebo odpoledne a plnili rozkazy: "K zemi, hinlegen, auf, marsch, hinlegen" a když bylo potřeba, váleli se v bahně. Hlavní náplní jejich práce bylo docházení do hasičského depa, kde se cvičili na hasiče.
Jsme hamburskými hasiči
Totálně nasazeni byli v kategorii Zwangsarbeiter u tzv. Luftschutz - protiletecké obrany, i když vlastně šlo o regulérní hasičský sbor. Jednalo se o uniformovanou složku s polovojenským výcvikem. Na starosti měla kromě likvidace požárů a havárií i asanační práce. V zimě čistili, mimo to udržovali hydranty, po celý rok pak pochopitelně i potřebnou techniku. Nuceně nasazené vycvičili u tzv. Entgiftungsgruppe. V rámci této asanační služby vyhledávali, odjišťovali a zneškodňovali nevybuchlé zápalné bomby. Zejména ty fosforové. Vyjíždět museli i během právě probíhajícího náletu.
Služba u Luftschutzu měla své výhody a nevýhody. Výhodou, zejména oproti dalším totálně nasazeným Čechům, byla již samotná práce. V porovnání s ostatními krajany se hasiči z Hamburku měli lépe než například ti, kteří pracovali u německých podniků důležitých pro válečnou výrobu - u Kruppa, Junkerse a dalších, na stavbách železnic, silnic či opevnění Západního valu. Jejich postavení bylo dokonce lepší, než-li u totálně nasazených u Deutsche Reichspost nebo Deutsche Reichsbahn. Jakožto s uniformovanou složkou s nimi bylo zacházeno lépe než s ostatními tzv. Ausländry.
Dle svědeckých výpovědí je Němci přijali jako plnoprávné členovy hasičského sboru. Nevýhody spočívaly v tom, že práce byla velmi nebezpečná, riskantní. To platilo zejména při náletech, kdy jako hasiči museli vyjíždět k hořícím budovám bez ohledu na padající bomby. V plamenech viděli celé bloky domů, hašení však bylo leckdy marné. Domy hořely hned po několika najednou, ohně se navíc rychle šířily a nebylo v lidských silách je zvládnout. Každá akce přinášela velké riziko zranění, eventuelně smrti.
Odpočinek po službě
Nuceně nasazení pracovníci mívali po službě většinou volno a mohli chodit do kin, divadel, jezdit dopravními prostředky, jako uniformovaní dokonce zadarmo a také mohli navštěvovat některá restaurační zařízení. Existoval i seznam těch, kam se nesmělo a platila nařízení, jak se mají po příchodu do restaurace zachovat. Ti starší se chodili seznamovat s Němkami.
Za války lidé trpěli nedostatkem potravin. Strava tedy nebyla pestrá. To také pocítili nuceně nasazení. Lidé strádali, všichni a všude. Mezi potraviny, které se obvykle objevovaly k snídani na stolech nuceně nasazených, patřil tmavý chléb s trochou margarínu, marmeláda z červené řepy a černá neslazená melta. Obědy byly o trochu pestřejší, základem ovšem byly brambory, zelí, červená řepa. Vše obvykle smíchané v tradiční německé jídlo jednoho hrnce - Eintopf. Stravování doplňovaly polévky různých barev a mnohdy zcela neznámého složení. Stravu si nuceně nasazení přilepšovali ze zásilek z domova a není divu, že se na balíčky netrpělivě čekalo. Ti, co uměli trochu vařit, si z došlých potravin od rodičů dělali polévky, nebo i nudle. O másle, mléku, mase i knedlíkách či buchtách pouze snili.
Nálety
Stejně tak, jako většinu velkých a pro vedení války důležitých německých měst, i Hamburk zasáhla spojenecká bombardovací ofenzíva v roce 1943. V tomto případě šlo především o nálety na loděnice, přístavní zařízení, ponorky a jejich základny i některé průmyslové čtvrti, později se oblasti postižené nálety ještě rozrostly. Hamburk tak byl z velké části zničen a desítky tisíc lidí zahynuly.
Nejdrastičtější nálet bývá nazýván Gomorrha. Spojenci během letních dní, konkrétně mezi 24. červencem a 3. srpnem 1943 provedli několik obrovských denních i nočních náletů a změnili město k nepoznání. Celé čtvrti ležely v troskách, oheň se nedařilo hasit. Ten zapaloval stále další a další domy. Jako problém se ukázal fakt, že obyvatelé Hamburku nemohli kvůli vlhku skladovat uhlí ve sklepích, a tak ho uložili na půdách svých domů. Hamburk byl také doslova poset tisíci oběťmi, objevila se i epidemie. tyfu. Situaci zhoršoval nedostatek vody, potravin i léků. Čeští pamětníci z řad hamburských hasičů kromě odklízení trosek vykonávali také mnohem smutnější práci, jako bylo posypávání mrtvol chlorovým vápnem.
Nucený pobyt René Šírky a Česlava Roubíčka v Hamburku skončil roku 1943, kdy přijel nový transport mladých mužů z Protektorátu. Oba muži pak svoji službu dále vykonávali až do konce války v Českých městech.
Tento článek vznikl díky pamětnickým výpovědím JUDr. René Šírka a Česlava Roubíčka, na které mi kontakt předali zaměstnanci Živé paměti o. p. s., která pečuje o vzpomínkové dědictví obětí nacismu.
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
