Zvon 2008 - 6. bienále mladého umění
aneb Optimistické ženy a depresivní muži Od 27. června do 21. září 2008 probíhá v Domě U Kamenného zvonu v Galerii hlavního města Prahy šesté bienále mladého umění. Mladí, ale již renomovaní tvůrci představují veřejnosti tendence současného českého umění. Výstava je přístupná denně od 10 do 18 hodin (včetně pondělí).
První bienále současného českého umění se konalo v roce 1994. Jak napovídá sám název, měli bychom se s touto přehlídkou setkávat každé dva roky. Od posledního ročníku však uběhly tři roky. Přesto se název nezměnil na trienále, ale podstatně se změnila koncepce celé akce. Cílem tentokrát není představit nové umělce, ale vývoj tvorby mladých výtvarníků, jejichž díla byla zastoupena na předchozím ročníků, který byl podroben ostré kritice. I proto byly do vstupního sálu Domu U Kamenného zvonu a uličky spojující tento sál s patiem umístěny fotografie, recenze a rozhovory s účastníky z doby před třemi lety. Trnem v oku výtvarných kritiků byla v roce 2005 koncepce výstavy kurátora Karla Císaře, který prý svými požadavky až příliš ovlivňoval díla mladých tvůrců. Karel Císař se přesto stal kurátorem i letošního ročníku, jiné výstavy se stejnými umělci.
Většina dnes vystavovaných prací pochází z roku 2008 a byla vytvořena na míru prostorám Domu U Kamenného zvonu právě pro tuto významnou kulturní událost. Řadu vystavujících umělců známe jako malíře. Karel Císař je však požádal, aby se na výstavě představili s jiným médiem. Můžeme se tedy setkat s velkou různorodostí výtvarných forem. Umělci často získali pro umístění děl stejný výstavní prostor jako před třemi lety. V mnoha instalacích najdeme principy použité na minulém bienále či hříčky s předchozím řešením prostoru i jeho myšlenkovou náplní. Společným tématem děl letošního ročníků jsou mezilidské vztahy, komunikace, schopnost či neschopnost nalezení společné cesty. Někteří autoři překvapují vynalézavostí řešení a jiní návštěvníka drtí tíhou lidské bezmocnosti a nezvratitelnosti osudu. Díla vyvolávají silné emoce a nutí návštěvníka k hlubšímu zamyšlení nad stavem dnešní společnosti.
První instalaci objevíme na nádvoří, ještě než vystoupáme do prvního patra galerie. Matěj Smetana zde rozvěsil fiktivní vlajky, jež mají původ ve vědeckofantastické literatuře, v kresleném filmu nebo symbolech náboženských sekt. Tyto vlajky však na rozdíl od funkce rozlišovací mají být naopak jednotícím prvkem. V Česku žijící Jesper Alvaer se zapojil do přehlídky nenápadným způsobem. Stejným fontem, jaký používá Galerie, napsal na zeď nápis: "Pozor! Po vstupu do expozice se stáváte součástí výstavy." A skutečně řada děl nabývá významu teprve v interakci s divákem, který je neustále lapán do různých pastiček a nástrah. V prvním patře nás pohltí tajemný dřevěný koridor Evy Koťátkové sestavený z tenkých latěk. Máme pocit, že jsme obklopeni sítí čar. Jako pastičky slouží také manšestrová kapsa v květináči, papírový trychtýř nebo rukavice. Výjimečnou mystifikátorkou je i Jana Kalinová a její uháčkovaná deska stolu, kovové struhadlo na sníh, fotografie mraku jako doplňku do zahrad francouzského typu či návod Jak se zbavit krtka pomocí výfukových plynů, syrečků nebo dravé kočky.
Intimní instalace Petra Strouhala představuje každodenní situace prostřednictvím po sobě jdoucích proškrabovaných fotografií malého formátu. Ztlumené světlo umocňuje atmosféru fotografií a přibližuje je filmovému pojetí. V dalším sále záměrně koexistují díla Filipa Cenka, Jiřího Havlíčka a Magdaleny Hrubé. Tato trojice ukazuje, jakým způsobem mohou dnes komunikovat různá média. Kombinují malbu a dvě videa, z nichž jedno je zpracováno nelineárním střihem. Divák má pokud možno sledovat všechna tři díla zároveň. V dalším sále se zabývá Ludmila Smejkalová ženskou sexualitou. Paraván či šaty, které odnepaměti tělo skrývaly, jsou naopak posety výjevy odhalujícími vše. V jednom z modelů se také mladá autorka zjevila na vernisáži. Evžen Šimera umocnil monumentalitu gotické kaple instalací iluminovaného černého kvádru, jež je napájen energií solárních panelů umístěných na střeše Domu U Kamenného zvonu. Osvětlení je sponzorováno ekologickou firmou, která si přála zůstat v anonymitě. Přirozenost a poklid tohoto díla ostře kontrastuje s loutkovým filmem Josefa Bolfa, jež může být pro slabé povahy příliš velkým soustem. Jeho drsná výpověď o lidské samotě, strachu, o koloběhu života a smrti, z něhož se nelze vymanit, je protkána infantilitou, nevinností a zranitelností, a o to více je působivější a ubíjející. Dekadentní tematikou se Bolfovu pojetí blíží Jakub Hošek zobrazující sousoší schizofrenních těl.
Optimismus do žil návštěvníkovi vlije práce Kateřiny Šedé. Jejímu projektu Furt dokola, který byl poprvé představen na Berlínském bienále, je věnován nejrozsáhlejší prostor prvního patra. Na Kateřinu Šedou silně zapůsobila nevraživost sousedů v její rodné obci Líšni. Její konstruktivní řešení sousedy nejprve šokovalo, ale nakonec je sblížilo. Kateřina situaci monitorovala, analyzovala a vytvářela řešení pomocí kresebných i prostorových modelů "situace plotů". Klíčem k lidskému porozumění se stala ochota přizpůsobit se druhému. Velmi silně musela sousedy poznamenat autorčina akce přelézání plotů. S kamerou na hlavě umělkyně šplhala přes vysoké ploty, aby nečekaně navštívila ohromené sousedy volající nejednou: "Ona se asi zbláznila." Od toho počínání jí neodradily tělesné šrámy, ani úhony její kamery. Sousedé se dokonce vypravili hromadně i na Berlínské bienále a rozhovory, které s nimi Kateřina natočila, svědčí o velké otevřenosti, jež mezi nimi dnes panuje.
Jihomoravské prostředí je i centrem díla Barbory Klímové umístěného ve druhém patře Galerie. Autorka reaguje na výstavu Slavné brněnské vily z roku 2006. Pomocí stejné grafiky vytvořila panely mapující zrod normalizačních vil z let 1969 - 1989. Z rozhovorů s majiteli se dovídáme mnoho informací o dobovém stavitelství, o shánění materiálu či režimu stavby. Ekonomická transformace na počátku 90. let je tématem práce Zbyňka Baladrána. Projekce výstřižků dobového tisku ukazuje lexikální prostředky používané k umocnění sdělení, jež si novináři půjčovali z divadelního a filmového slovníku. Jan Šerých je na výstavě zastoupen dokonce dvěma díly. Můžeme jen spekulovat nad významem grafu s názvem Slíbil jsem, že nikomu nepovím, co to znamená. Druhé dílo demonstruje utopii esperanta či jiných nástrojů globální komunikace. Fotograficko-filmový projekt Jána Mančušky Ten Druhý ukazuje, jak jsme závislí na druhých při poznání sebe sama. Figurantka začerňuje figurantovi ty části těla, které nevidí.
Letošní 6. bienále mladého umění snad každého přesvědčí, že výběr umělců Karla Císaře je skutečně oprávněný. Vždyť nejeden z nich je nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Obrovská různorodost výtvarných projevů dokazuje, že jsou všichni vyzrálými autory a jejich díla jsou nezávislá na osobnosti kurátora. Sociální akcent vystavených děl by mohl otevřít další výtvarnou etapu zaměřenou tímto směrem podobně, jak se tomu ve 20. století stalo hned několikrát. Je pozoruhodné, že vystavující umělkyně spíše inklinují k hravým a radostným tématům či konstruktivním řešením, zatímco mladí autoři evokují beznaděj, depresi a lidskou fatalitu.
