Chodorkovskij zůstává ve vězení
Když se někdo postavil vrchnosti, řekněme v 17. století, mohl počítat s tím, že přijde o majetek nebo o hlavu, případně o obé. 27 českých pánů by o tom mohlo vyprávět, kdyby je vítězná vrchnost nenechala popravit onen osudný červnový den roku 1621 na Staroměstské náměstí.
Ruská vrchnost počátkem 21. století se vůči svým oponentům zachovala civilizovaněji. Demokraticky zvýšila práh pro vstup do parlamentu a pro jistotu ještě nechala uvěznit jejich mecenáše. Michail Chodorkovskij má tedy vlastně štěstí, že se narodil až roku 1963. Na rozdíl od svých kolegů byznysmenů, tedy ruských oligarchů ale doplatil na svůj smysl pro demokracii a snahu naroubovat ji na model, který vybral ex-prezident a současný premiér Vladimír Putin. Odmítl princip ?řízené demokracie?, který charakterizoval slovy: teoreticky máme svobodný tisk, prakticky cenzuru, teoreticky nezávislé soudy, ale prakticky plní jen pokyny shora.
To mu ostatně nepokrytě řekli i vězeňští dozorci. Dokud Kreml nedá pokyn budeš za mřížemi. Chodorkovskij si už odseděl více než polovinu ze svého osmiletého trestu. Právě v době, kdy mohl požádat o podmínečné propuštění ale dostal kázeňský trest. Navíc je ve vazební věznici, kde čeká na další soudní proces, který mu může vynést až 20 let odnětí svobody. A co hlavně, zatím se nepolepšil, nepřiznal svou vinu a proto vedení věznice soudí, že je třeba, aby dál byl v pracovním táboře. Podle ruských zákonů ovšem nic z toho nemusí udělat. Stačí jen dobré hodnocení vedení věznice. Něco jiného by bylo, kdyby litoval svého chování a možná kdyby dokonce požádal prezidenta o milost. Dmitrij Medvěděv ji v červnu při návštěvě Německa nepřímo nevyloučil a ani jeho předchůdce Vladimír Putin nevyloučil, že jeho nástupce milost udělí. Problém je v tom, že Chodorkovskij přes veškero u šikanu se odmítá polepšit a uznat legitimitu soudního procesu. Jediné co slíbil, že už nebude podnikat v ropné a plynárenském průmyslu. Ostatně jeho JUKOS, který mu v roce 2004 vynesl pozici nejbohatšího Rusa, je v bankrotu.
Někdejší oligarcha přesto soudí, že na svobodě by mohl být užitečnější, například dobročinností. Byl by v ní určitě neméně principiální jako při hladovce, kterou chtěl svému spoluobviněnému vymoci lékařské konsilium a také toho dosáhl. Zdálo by se, že Chodorkovskij je příkladným podnikatelem, že se nemohl dopustit krácení daní a podvodu. Skoro padesát procent dotázaných Rusů si myslí, podobně jako stát, opak a přeje mu další báječné roky pod psa v pracovní kolonii. A objektivně vzato je opravdu nepravděpodobné, že by někdo dokázal jen právně čistými kroky vybudovat za pouhých deset let impérium jakým byl JUKOS. Jeho hodnota v roce 2004 i dalšími aktivy Chodor kovského se odhadovala na více než 9 miliard dolarů. To samé lze ale říci o dalších ruských zbohatlících: od Borise Berezovského, přes třeba Anatolije Čubajse až po Romana Abramoviče. Otázkou tedy je proč právě Chodorkovskij. Teorie se různí. Jednou z možných variant je obava státu ze ztráty vlivu na ropný průmysl, když Chodorkovskij chtěl prodat svůj podnik Američanům. Proti je ovšem fakt, že ve stejné době Vladimír Putin schválil odprodej části jiné ruské ropné společnosti Britům. Existuje i teorie ješitnosti, když totiž Chodorkovskij otevřeně, navíc v Kremlu před další podnikateli, nepřímo obvinil prezidenta z klientelismus.
A samozřejmě nesmím zapomenout na podporu, tedy zejména finanční, kterou poskytl ex-šéf JUKOSu pravicovému SPS, liberálnímu Jabloku a dokonce i komunistům. O vlastních politických ambicích Chodorkovského a jeho židovském původu nemluvě. A přitom začali všichni jmenov aní a další nejmenovaní podobně. Za státní finanční garance vítězili ve fiktivních privatizačních dražbách a zisk ze získaného jmění si pochopitelně z větší části ponechali. A menší díl koláče požraly výdaje na Jelcinovu prezidentskou kampaň. Díky těmto štědrým drobtům také porazil v roce 1996 komunisty. Princip divoké (zálohové) privatizace za státní peníze ale nebyl nepodobný praktikám Bylo to něco podobného jako v 19. století v USA. Bratrstvo sedmi bankéřů se ale příchodem Putina k moci rozpadlo a nestalo se pilířem ruské ekonomiky, podle amerického vzoru. Boris Berezovskij včas vyklidil pole a Roman Abramovič, který začal podnikat s několika tisíci litrů ropy, o jejíž původu raději mlčí, začal prodávat státu část svého majetku pod cenou. Tím si zajistil beztrestnost a navíc i gubernátorské křeslo.
Anatolij Čubajs využil, jako blízký přítel Jelcinovy dcery, nepsanou dohodu o n edotknutelnosti rodiny ex-prezidenta. Chodorkovskij se nenapravil. Soud z humánních důvodů, přihlédl k tomu, že má malé děti, snížil původně devítiletý trest na osmiletý. Z jakých důvodů ho ale stejný soud poslal tisíce kilometrů od rodiny, až do Krasnokamensku v Čitinské oblasti, to se v rozsudku neuvádí. Dokonce ve městě Čita vyrostla i nová vazební věznice, kde neposlušný oligarcha čeká na zmíněný druhý a možná ještě osudnější proces. A právě urputnost s jakou státní mašinérie drtí Chodorkovského je zarážející. Krátce před podáním žádosti o podmínečné propuštění byl kázeňsky potrestán samotkou za to, že nenahlásil počet vězňů na cele a dopustil, že víko várnice na pitnou vodu bylo špinavé. I když i takové poměry ve vazbě jsou přijatelnější než pracovním táboře, kde vězni hodiny čekají na apelplacu, kde se s příchodem Chodorkovského, aby si nemohl stěžovat na ? špatné přijetí spoluvězni. Jeden z nemnoha advokátů, kterého Chodorkovskému ještě nechali, ale tvrdí, že s příchodem Dmitrije Medvědova do Kremlu se situace změnila. Medvěděv nebořil JUKOS, nedal pokyn k Chodorkovského odsouzení. Existuje ovšem ještě jedna teorie, podle které bylo třeba potrestá některého oligarchů, aby se utužila disciplína ostatních, kteří by chtěli neplatit daně a být neposlušní. Tento cíl se podařilo dosáhnout. Pro případ, že by na disciplínu někdo zapomněl je třeba mít na koho ukázat. Proto šikana Chodorkovského a proto příprava dalšího procesu.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
