Dopis dvacátý třetí - Jindřin příběh

První den. Jindra z kempu po dohodě se mnou vyrazila na dva výzkumné transekty. Její syn Michal ještě spal, takže šla sama. Transekty prošla v pohodě, pak si ale řekla, že je na návrat do kempu ještě moc brzo a že si cestu prodlouží. Šla podle mapy po jiných výzkumných transektech, jenže na poslední křižovatce odbočila k západu a pak k východu a od té chvíle už bloudila mimo mapu, aniž by o tom věděla. Nevšimla si ani toho, jak se les změnil, když přešla z primárního pralesa do regenerujícího vyhořelého lesa. Bylo jí divné jen to, že čísla, kterými označujeme vzdálenosti podél transektu, stoupají, místo aby klesala. I tak ale šla dál, až se čísla se vzdálenostmi ztratila a začalo se stmívat. Poslední paprsky zapadajícího slunce ji zavedly na kopec mimo transekt. Tam narazila na hranici rezervace. Vede tudy 4 metry široká cesta, která slouží jako protipožární zábrana. Teprve tady si Jindra uvědomila, že bloudí. Baterku s sebou neměla a měsíc nesvítil. Vydala se po cestě podél hranice rezervace až narazila na spadlý strom, pod který se uložila ke spaní. Michalovi poslala sms s popisem místa noclehu. Pak ale uslyšela zvuk strojů ze zálivu, což považovala za zvuk generátoru, a vydala se dál v jeho směru. Když jí došlo, z jaké dálky zvuky nejspíš slyší, poslala ještě několik sms a čekala na odpověď. To už ale pípaní mobilu hlásilo, že se vybíjí baterie a nakonec se telefon vypnul docela. A tak se Jindra vrátila ke svému stromu a tam přespala. K jídlu s sebou měla jen dvě müsli tyčinky, jednu z nich si nechala až na další den.
Ten den jsem byl v kempu Jamaludin jen já se studentem Sašou, všichni tři asistenti se zdrželi ve vesnici Sungai Wain. Já a Saša jsme žili v domnění, že se Michal s Jindrou nejspíš courají někde po lese společně, Michal se ale se soumrakem vrátil sám. Hned jsme Jindru vyrazili hledat na transekty, kam podle dohody měla ten den jít. Ve skutečnosti ale byla Jindra asi 8 km odtud, v úplně opačném směru. O půlnoci Michalovi dorazily Jindřiny sms s poměrně jasným popisem místa noclehu. Michal hned odepisuje, ať se z místa ani nehne. Já už jsem po dni práce v lese a noci hledání neměl energii Jindru na hranicích vyzvednout, a protože její sms zněla vcelku jasně, poslal jsem za ní ještě tu noc Michala a všichni jsme byli celkem v klidu. Jindřin mobil už byl ale vybitý a Michalova sms nedorazila.

Druhý den. Jindra na místě noclehu nepočkala, hned ráno se vydala hledat zpáteční cestu. A skoro by ji našla, nebýt toho, že asi 10 metrů před transektem narazila na reboisační cestu, co tu vybudovali dělníci, které najalo ve vší tajnosti vedení rezervace, aby mohlo protočit nějaké ty peníze vysazováním lesa v lese. Od té chvíle začala bloudit spletí červeně a žlutě značených reboisačních cest skoro po celý zbytek dne. V jednom místě narazila na jiný z našich výzkumných transektů. Prozkoumala ho asi 200 m k západu a 200 m k východu (kudy by se bývala vrátila do kempu), ale nakonec se rozhodla pokračovat po vábivém červeně značeném reboisačním transektu, a tak bloudila dál. Pozdě odpoledne se z reboisačních transektů konečně vymotala a vyšla u stanice lesní ostrahy, základny 5. Byla zamčená, kolem poházené věci, nikde nikdo. Bývala by tu možná přespala, ale pak najednou v plotě natrefila na lákadlo - velkou otevřenou branku z červeného dřeva. Nemohla si prý pomoct a musela tou brankou vyjít ven a pokračovat v cestě. Zvláštní věc je, že tam žádná taková branka není - jen prostříhaná díra v ostnitém pletivu, skrz kterou já prolézám málem po čtyřech. Po dalším bloudění podél hranice natrefila Jindra na další přitažlivou věc - prošlapanou cestu dolů po svahu, která ji zavedla mimo rezervaci až do mangrovů řeky Berenga. Tam potkala tlupu makaků jávských, kteří právě požírali nějaké plody. Zkusila tedy po zálesácku sníst ovoce, které pojídají divoká zvířata - ale nebylo k jídlu. A tak ten den došlo na druhou a poslední müsli tyčinku. Jindra to odpoledne došla na další červeně značenou cestu, prosekanou v lese mimo rezervaci. Po ní dorazila do dalšího kempu, tentokrát ovšem do kempu ilegálních dřevařů. A právě ve chvíli, když vylezla na hromadu nakradeného dřeva, objevili se tu tři mladíci. Okamžitě se dali na útěk. Jindra za nimi, ale zmizeli jí v mangrovech. Slyšela už jen zvuk odhánění buvolů. Ještě dlouho po setmění pak bez baterky prohledávala okolí, našla jakýsi sad, ale bez majitele.
Začíná pršet. Jindra se vrací k přístřešku dřevařů, zalézá dovnitř a přespává tu. Vedle leží mušlička, která se na příští dny stala pro Jindru nádobkou na pitnou vodu - chytala ji při dešti obráceným deštníkem.
Michal se už ten den Jindře nedovolal, a tak se jí vydal hledat na vlastní pěst, bohužel na naprosto špatné místo, kde pak dlouho sledoval špatné stopy a nenašel nic. V indonéském telefonátu mému asistentovi Fitrimu potom špatně vyrozuměl, že je Jindra už ve vesnici (Fitri mluvil o Michalově batohu). Teprve večer Michalovi došlo, že Jindra bloudí už druhý den. Vyburcoval ostrahu. Do základny 5 shodou okolností právě vyrazila skupina lesníků, kteří sem dorazili ještě odpoledne, dříve než jim bylo Jindřino zmizení nahlášené. Museli se tam s ní minout jen o minuty. Moji asistenti ještě v noci vyrazili do Jamaludinu a tam zalarmovali mě. V rychlosti přicházím o iluzi, že se Jindra našla, a vyrážím na místo, které Jindra popisovala ve své sms (na to správné místo). Dorazil jsem tam ještě tu noc, ovšem už o plných 24 hodin po Jindře.

Třetí den. Ráno prší. Jindra se rozhodla prozkoumat všechny cesty v okolí kempu ilegálních dřevařů, a dostat se po nich zpátky k hranicím rezervace. Motá se tam celý den a postupně ji dochází, že všechny cesty vedou slepě k nějakému pokácenému stromu anebo k řece, po které se pak dřevo sváží. Jde po červeně značeném transektu a zkouší jednu slepě končící cestu po druhé. Zkouší křičet, jestli ji někdo neuslyší. Červeně značená cesta se jí nakonec ztrácí, nějakou dobu bloudí kolem dokola a nakonec se dostává zpátky do kempu dřevařů, kde přespala minulou noc. Jeden ze dvou přístřešků mezitím stačil zmizet, stejně tak jako všechno nádobí, které tu bylo ještě ráno. Jindra jde po stopách holin, které ji zavedly do mangrovů. Chvíli prolézá spletí chůdovitých kořenů a dochází jí, že se sem dřevaři dostávají lodí po řece, zatímco své buvoly tu prostě jen nechávají volně pobíhat. Jejich cesty nikam ven nevedou. Našla pramen pitné vody a ve zbylém přístřešku moskytiéru. Měla štěstí, že přespávala na tak pohodlném místě, protože v noci se strhnul opravdový tropický liják. Já a lesníci ze základny 5 mezitím celý den obcházíme reboisační transekty, nacházíme tu spoustu Jindřiných stop, jenže ve všech směrech, jak tu kroužila sem a tam. Křičíme a posloucháme, neslyšíme nic. Nejsme s to vyčíst, kudy se odsud mohla dostat, je ale zřejmé, že je někde poblíž. Vracím se do kempu Jamaludin, kam už Agus svolal další lesníky a dobrovolníky z vesnice Wain a posílám je všechny ještě tu noc pod vedením Nona do základny 5. Jindru už hledá asi 40 lidi. Agusovi volá jakýsi kouzelník, že už Jindra hranice rezervace opustila a že je v mangrovech na řece Berenga. Agus tam na zítřek vypravuje dvě lodě.

Indonéská vegetace|foto: Jana Jirátová

Čtvrtý den. Jindra dál a dál bezvýsledně krouží po dřevařských cestách, které ji stále vracejí k mangrovové bažině, ve které leží kemp. Nachází první a jediný lákavě vyhlížející velký plod, nakonec si ale netroufla sníst ho (možná že dobře udělala) a zůstává dál bez jídla. Nakonec přece jen našla červeně značenou cestu, která ji sem přivedla od základny 5. Jde po ní, má dojem, že se vrací, ale základnu nenachází. Cesta slepě končí. Má s sebou kompas, takže jde podle něj dál stejným směrem skrz les. Dostává se na další dřevařské stezky, které slepě vedou k dalším pokáceným stromům.
Poslední cesta ji zavedla k dalšímu opuštěnému sadu. Stmívá se. Vrací se podle kompasu v opačném směru ve snaze dostat se na původní místo. Je už ale tma, takže uléhá do listí a přespává. Zpráva o Jindřině zmizení se ten den dostala do novin a poplach se rozšířil do všech okolních vesnic. Hledá ji už asi 60 lidí. Já čekám v kempu Jamludin na Ali Redmanovou, která s sebou přivedla svého švagra, dalšího kouzelníka. K tomu prý během meditace minulou noc kdosi promluvil a řekl mu, že Jindra je na západ od místa, kde zabloudila, že je tam potok a dub s bílou kůrou. Ali nesměla dál než do kempu, ale kouzelníka do lesa pustili v doprovodu mě a Fitriho. Místo, o kterém mluvil, jsme skutečně našli. Jindra tu opravdu bloudila, ale už předevčírem. V noci jsme pak všichni došli do základny 5, kam právě dorazil vesničan Basri a několik rybářů z vesnice Pantai Lango na břehu Balikpapanského zálivu. Přišel se zprávou, že dvě děti, které včera sbíraly kraby na břehu řeky Berenga, tam potkaly bílou ženu. Vyděsily se prý a utekly, a stejně tak i ona se prý vyděsila a utekla. (Ty dvě děti byly nejspíš ti tři ilegální dřevaři, které tu Jindra včera potkala.)

Pátý den. Jindra pokračuje v cestě zpátky lesem po stejném azimutu, hledá cestu, po které sem přišla od kempu ilegálních dřevařů. Natrefila ale na jinou cestu v podobném azimutu a tak pokračuje po ní. Cesta ji opět dovedla k mangrovům, tentokrát už ale ne k řece Berenga, ale k řece Tengah dál na jih. Tady cesta končí a Jindra zas jen krouží mangrovy a úzkými buvolími a prasečími stezkami. Brodí se bažinami, ale když jí už voda sahá po prsa, vrací se. Dál se tu motá a snaží se najít původní cestu. Přichází na ní těžká krize, má dojem, že odsud není cesty ven. V té chvíli dorazila ke břehu řeky Tengah, která je v těch místech asi 8 metrů široká a slaná. Kolem dokola jen samé mangrovy. Zkouší rozdělat oheň čočkou z foťáku, což nejde. Se svojí nádobkou-mušličkou se marně pokouší najít zdroj sladké vody. Napadá ji, že by mohla doplavat až k moři na nějaké kládě. Vyrvala tedy pahýl suchého kmene a hodila ho do řeky, ale ten jde hned ke dnu. Je večer, k dalšímu noclehu si vybrala pokácený strom poblíž řeky. V noci najednou slyší podivné šustění listí a krátce nato ji probrala pálivá bolest nohou. To ji navštívila kolonie nájezdných mravenců. S pobodanýma nohama vylézá na strom, čeká až mravenci odejdou, to se však nestalo. Ukládá se k dalšímu spánku na jiném místě v křoví.

Ve spleti mangrovů|foto: Stanislav Lhota

Moje skupina ten den pokračuje v hledání Jindry na reboisačních transektech bez úspěchu, zatímco jiná skupina lesníků jde pod vedením Ulirova otce Babama k mangrovům na břehu řeky Berenga. Tam našli kemp ilegálních dřevařů, ve kterém Jindra strávila dvě noci, volají a tlučou do dřeva, ale bezvýsledně. Cesty jsou tam plné stop, ze kterých se nepovedlo nikomu nic vyčíst. Rybář Basri přivezl dvě děti, které údajně Jindru viděly před třemi dny. Jedou lodí s dalšími lesníky na to místo, ale nejsou tam jakékoli stopy, a tak tu zprávu pokládáme za falešnou. Do základny 5 se vrací Agus s policejním psem a dalšími posilami, psa vedeme na reboisační transekty, nechytá už ale žádnou stopu. Máme další zprávu od dalšího kouzelníka. Jindra je prý na břehu velké řeky, žije, ale je už vyčerpaná a nemá sílu na další cestu. Jiný kouzelník telefonuje, že zítra už se Jindra najde, nebudeme to prý ale my, kdo ji najde.

Šestý den. Jindra je na břehu řeky Tengah, je vyčerpaná, a tak konečně zůstává na jednom místě. Doufá, že po řece pojede nějaká loď. Ráno prší, Jindra chytá dešťovou vodu a pije. Teprve teď na ni přichází opravdový hlad. V jednu odpoledne už ale čekání nemůže vydržet, batoh a holinky napichuje na klacek a nechává je tam, jde do vody a s odlivem plave po řece dolů. Pokud by dorazila až k ústí řeky, jak to měla v plánu, silný proud by ji už nejspíš nedovolil doplout ke břehu a strhl by ji do moře.
Naštěstí po deseti minutách plavaní potkala tři rybáře, kteří počkali, až doplave k lodi, a vylovili ji. (Později se omlouvali, že pro ni neplavali, protože se báli vlézt do řeky kvůli krokodýlům...). Vezou ji do vesnice Pantai Lango, cestou ještě Jindra vidí stavbu přístavu, jejíž zvuky ji před pár dny vylákaly z místa prvního noclehu.
Naše pátrání šestý den už bylo hodně depresivní. Hledalo ji už 135 lidí, nikdo ale nenacházel žádné další stopy a mnozí z nás už přestávali doufat. Když se ve vysílačce ozvala zpráva o tom, že rybáři z Pantai Lango Jindru našli, bylo veselí obrovské. Jindra prý pořád jenom opakovala jméno svého syna Michala. Agus vypravil dvě lodi a společně s Michalem vyrážíme do Pantai Lango. Jindra byla vyhublá na kost, kůži odřenou od holin a pobodanou od mravenců a mluvila ještě trochu nesouvisle. Její výdrž ale vyvolala velký obdiv všech přítomných.

A hned se začalo diskutovat o věcech nadpřirozených. Třeba to, že za celou dobu hledání nikdo neslyšel Jindřino volání a ona že neslyšela to naše. Jindra sama nepociťovala vůbec nic nadpřirozeného a i já se snažím na její příběh našroubovat nějaké racionální vysvětlení. Že celou dobu byla o kus před námi (kromě chvíle, kdy o jejím zmizení lesníci ze základny 5 ještě nevěděli, takže známkám její přítomnosti nevěnovali pozornost) a že pokud byl mezi ní a námi neustále nějaký kopec, slyšet jsme se nemuseli. Anebo že většina předpovědí kouzelníků mohla být založena na intuici a logické úvaze, případně, že se k nám touhle cestou dostávaly zprávy z tajného paralelního hledání ze strany ilegálních dřevařů, kteří museli mít černé svědomí z toho, jak Jindře hned na začátku nepomohli. A pokud jde o neexistující bránu, která Jindru vyvedla z rezervace, snažím se sám sobě namluvit, že díru v ostnitém pletivu mohou různí lidé vnímat poněkud různě. Jinak ale mají skoro všichni za to, že Jindru v lese věznil duch, který ji pro nás udělal neviditelnou a neslyšitelnou a který se postaral i o to, že Jindra nepociťovala hlad až do doby, kdy se nám ji rozhodl vydat zpátky. Na Kalimantanu se prý takové věci zkrátka dějí...