Osetinci a Abcházci

Pozornost byla v srpnu soustředěna hlavě na problém Osetinců, představíme si je tedy jako první. Území, které obývají na Kavkaze Osetinci, se rozděluje na Severní Osetii ( Saedat Iryšton ), která je autonomní republikou Ruské federace. Žije tam 700 000 lidí. Jižní Osetie ( Huššar Iryšton ) oproti tomu formálně leží v Gruzii a obývá ji 70 000 obyvatel. Osetinci sami sobě říkají "Ir" nebo "Iron", což vypovídá o vazbě na Írán a hlavně Peršany. Patří tak mezi Indoevropany, mimo jiné příbuzné starověkých Sarmatů, možná i germánských "Ásů" ( udrželo se označení pro vyšší vrstvu obyvatelstva "eldar", tak nazývali své náčelníky Skandinávci ). Kdysi museli Osetinci žít na rozsáhlém území, protože místní názvy na jihu Ruska a na Ukrajině mají osetinský původ: například řeka "Don" znamená v osetštině"voda". Na Kavkaze se museli bránit různým nájezdům, proto tam najdete rozsáhlé rodinné domy s obrannými věžemi. Část z Osetinců ve 13. století prchala před Mongoly a usadila se spolu s Kumány v Uhrách u Pešti, kde žije dodnes etnografická skupina Jásů ( zachovala se jména měst jako Jászberény nebo Jászapáti ).

Po roce 1774 se Rusové stali spojenci Osetinců v bojích proti Kabarďanům a Gruzíncům. Osetinci totiž byli jediným kavkazským národem, který s carstvím dobrovolně spolupracoval. Po říjnové revoluci roku 1924 Jižní Osetince vnutil do svazku nové Gruzínské SSR komisař pro národnostní menšiny Gruzínec Josip Vissarionovič Džugašvili-Stalin. Po roce 1991 se Gruzie díky povstání rychle stala na SSSR nezávislou, ale po právu na sebeurčení zatoužili i Osetinci. Takže docházelo k bojům, které byly zakončeny příměřím, přičemž v Jižní Osetii zůstali ruští i gruzínští vojenští pozorovatelé. Po růžové revoluci roku 2003 ale došlo ke změnám, které chtěl prezident Saakašvili zakončit zcelením bývalých hranic Gruzie. Rusko však už od roku 2000 rozdávalo místním Osetincům a Rusům ruské pasy z důvodu historických i současných zájmů.

Abcházci jsou stále menšinou i v Abcházii, o to víc ale o své území bojovali. Jako první jejich území pro sebe objevili milétští Řekové, kteří tam založili své kolonie Dioskuros a Pitiunt. Římané tam zase měli osady pronásledovaných, ale využívali taky místní bohatství, k němuž patřilo víno, med, ovoce a kvalitní ocelové zbraně. Abcházie pak jako samostatná od 6. století dlouho bojovala s panovníky Gruzie, potom i s osmanskými Turky. Roku 786 založil Leon I. Širvašidze dynastii, která vládla až do roku 1810, kdy se podřídil carskému Rusku. Přes Kodorskou soutěsku pak po roce 1864 utíkali na území osmanské říše Čerkesové a s nimi i mnoho muslimských Abcházců ( na území dnešního Turecka a Blízkého Východu dnes žijí 4 milióny lidí s kavkazským původem ).

Místní Abcházci získali vlastní Autonomní SSR a území se stalo středomořskou rekreační zónou. Avšak po roce 1991 stejně jako Osetinci ihned museli bojovat s Gruzínci o svou samostatnost. Válka to vlastně byla přímo občanská, během níž musely prchnout desetitisíce Gruzínců. Abcházců samotných po bojích není víc než sto tisíc, na území však žije i mnoho Rusů a hlavně Arménů kolem hlavního města. Stáhnutí Gruzínců z Jižní Osetie kvůli invazi ruských, čečenských proruských a severoosetských jednotek Abcházcům umožnilo odhodlat se vypudit i gruzínské vojáky z Kodorské nížiny.

V současnosti ale není vůbec jisté, jak situace těchto dvou malých kavkazských národů dopadne. Jisté je jen to, že oba mají vlastní jazyk, písmo, kulturu a území, o které se nechtějí nechat nikým připravit. Kam tedy budou patřit a jakou jim to umožní budoucnost?

Seriál Stereotypy vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.