Maškaráda a Arnie má problém
Divadlo osobitých režijních koncepcí Pro výrazné režijní osobnosti dneška je divadlo především seismografem krutých nejistot a rozvrácenosti lidského bytí v době barevných magazínů plných nekonečného štěstí a sexu. Jevištní obrazy jsou prostředkem, jenž umožňuje divákovi rozpoznat úskalí povrchnosti a prázdnoty ve vlastní duši.
Romantickou Lermontovovu Maškarádu ve Švandově divadle inscenoval režisér Radovan Lipus na scéně svého spolupracovníka z televizních Šumných měst - architekta Davida Vávry. Dokonalá klasicistní uměřenost jasného, až průsvitného, v proměnách scén zabarvovaného sloupořadí vytváří v průběhu hry silný pocit kontrastu krásy a primitivního zla v člověku. Zvýrazňuje ho i velmi lehká a přirozená intepretace Fryntova uhrančivého překladu.
Začátek inscenace diváka uvádí do plesajícího, bavícího se Petrohradu (choreografie Igor Vejsada, elegantní kostýmy Katarína Hollá). Náznaky tance vůbec prolínají celou hrou, dokud se s rostoucí dramatičností nepromění spíše v pantomimu bezvýrazných zlověstných masek. Společnost se baví - tancem, intrikami, vášnivou hrou v karty. Ze skupinky hazardních hráčů se vyděluje hlavní hrdina Arbenin. Milan Kačmarčík ho se svou výraznou fyziognomií podává coby elegána až nebezpečného vnitřního chladu, který se cítí nad kroužek hráčů i celou společnost povznesen. Hráčské vášně se zbavil, když ji nahradil vírou v absolutní lásku své mladičké ženy Niny (křehce pevnou ji hraje Jana Stryková). Oč méně je v této víře citu, o to víc zaslepuje, takže Arbenin nedokáže rozeznat pravdu od pomluv. Štván svými představami dospěje až k vraždě Niny.
Nejromantičtější postavou Lermontovova textu je Neznámý, který Arbenina pronásleduje a odhalí. Je to vlastně démon v jeho nitru. Proto režisér tuto postavu škrtá a většinu jejího partu předává jako hlas svědomí a propukajícího šílenství Arbeninovi. Perfektně prokomponovaný a stylizovaný obraz zla a egoismu v člověku se přesvědčivě zarývá do mysli současníka.
Arnie má problém
Režisér Jan Nebeský je vyhlášený svými osobitými jevištními inscenacemi, v nichž často promítá pošramocené nitro postav nejen do jejich vztahů a chování, ale i do jejich vzhledu. Před prázdninami uvedl v Divadle Na zábradlí poslední, málo hranou Ibsenovu hru Když my mrtví procitneme pod ironizujícím názvem Arnie má problém.
Z původního tříaktového textu mnoho nezůstalo. S pomocí dramaturgyně Ivy Slámové ho Nebeský zkrátil na jednoaktový groteskní, poněkud kabaretní obraz, v němž problémy postav nabývají až monstrózních rozměrů. Miloslav Mejzlík se v roli sochaře Rubecka, jehož slova i činy vypovídají o zbytnělém egu a o lidské i umělecké impotenci, podobá trochu Knížákovi, trochu jeho parodicko-kýčovitým plastikám. Maja Rubeková Natálie Drabiščákové má kašírované "pozadí" rozjitřené hmyzí samice a Čtvrtníčkův "macho" Ulfheim zbytnělé kladélko. Nejméně deformovanou postavou je Mistrova Múza, kterou Lucie Trmíková obdařila tajemstvím a křehkou jemností.
Inscenace zpočátku působí trochu jako nechutný hlavolam, poté až jako nesnesitelná fascinace kýčem. Je bizarní a téměř k nepřežití, přesto přináší krutě pravdivý vhled do kloaky lidského nitra.
