Merekvice

Název obce Merekvice zní docela uvěřitelně; co však zní naopak dost neuvěřitelně, jsou jednotlivé člověčí charaktery, které se v této podivné obci nacházejí. Tedy, ne že by to nebylo možné, aby takoví lidičkové existovali, třeba zvědavá prodavačka z prodejny smíšeným zbožím Oktábcová, která "co neví, to nepoví" - to je dost možné, aby byla skoro v každé menší, ba i ve větší vísce, ale aby se sešli všichni tihle podivíni na jednom místě? To už je zvláštní, až divné. Tady je Růžička, co chodí na karty, i když je "už rok mrtvej", a co to s tím záhrobním poselstvím myslel úplně jinak; zde je uřknutá stračena a "krtinec, zase jak předpovězeno" a také tu najdete hraniční kámen, popsaný iniciály a s erbem, který mluví a způsobuje, že zlo vítězí nad dobrem, a že možná je to právě naopak, než jak ve správných pohádkách to má být... Nebo ne, tady nakonec nechává autor posouzení na čtenáři: "A teď mi povězte, jestli zvítězilo zlo, nebo dobro."

Také se v této podivné pohádkové knížce dočteme, že Krotenbauerovic Matěj byl budižkničemu a pecivál. A protože správný znalec pohádkového rozprávění je "vycvičen" v tom, že správně to má být tak, že hlupák zmoudří nebo alespoň porazí mnoho moudřejších, třeba bude na chvíli zmaten faktem, že v téhle pohádce hlupák zůstane hlupákem, hloupě se chová a ještě navíc, celá tahle pohádka celkem hloupě dopadne. A v té následné? Jmenuje se Kmotr a ani v ní to není povzbudivější. Mluví se v ní o ropných koncernech a hamburgerech. Co je to za zkazku? Nějaká moderna? No taková podivná, asi jako všechny ostatní. Třeba ta za ní Jitka nebo hned ta další - O srabovi, i ta na straně 37, nazvaná Škudlilové.

Ale pozor! U téhle se možná čtenář pozastaví s tím, že mu něco připomíná, cosi, co už kdesi četl - a vrátí se o kousek zpět a bude pátrat až se dopátrá, dozví a dovzpomíná, že tyhle pohádky jsou hodně podobné těm, které vyprávěl Jan Werich, třeba o lakomé Barce, a které jsou takovým na rub převlečeným kabátkem, šitým sice podle vzoru lidových pohádek, ale trochu potrhle postaveným na hlavu, že zde vždy dobro je překoceno, překopáno, parodováno a počmáráno posměšnou linkou, která z celku vyrobí výbornou legraci, ale takovou, že děti se rozpláčou a dospělí také. Ale ti spíš smíchem... třeba proto, že se dozvědí, že "pořádná kniha, aby mohla být považována za seriózní, a tím pádem byla v budoucnu citována drobným písmem na konci diplomových a disertačních prací, se nemůže obejít bez hastrmana" - a tak tady, v Merekvicích ten správný hastrman je, a dokonce někoho i utopí, ale to je možné do podrobností zjistit v pohádce nazvané Hastrman na Meteli (což je asi jen malý kousek od Merekvic).

Vlna, kterou spouští Michal Šanda svou pohádkovou knihou Merekvice, je velmi příjemná, vtipná i groteskní, sem tam až drsná, ale vždy kouzelná a přitažlivá. Tedy, jak bylo už několikrát řečeno, především pro dospělé - děti si ještě chvíli budou muset na ten správný požitek počkat (ale zkoušet to klidně mohou už dnes).

Michal Šanda, Merekvice, Dybbuk, Praha 2008, str. 64.