Co všechno spadá do kompetence ruského premiéra Putina?

1. říjen 2008

Není nad inspiraci. Než jsem začal psát tento komentář, naladil jsem si na internetu ruskou televizi. Není důležité, kterou, protože všechny jsou státní. Začínaly právě zprávy. Vysílání jsem měl původně jen jako zvukovou kulisu. Ještě jsem zahlédl prezidenta Medvěděva, který svou typicky klátivou chůzí vešel do sálu, kde ho v pozoru očekávalo auditorium: Posaďte se!, přikázal. Usedl jsem taky a pročítal poznámky.

Prezidentův hlas byl ale naléhavý tak, že jsem poslouchal více než četl. Zní to jako Putin, uvědomil jsem si, najednou podvědomě. Medvěděv oceňoval hrdiny z Cchinvali, kteří se postavili gruzínské armádě vyzbrojené zahraničními zbraněmi. "Jaký je to svět, kde se pravidelná vládní vojska uchylují k genocidě?", ptal se hlas Putina uvězněný v postavě subtilního Medvěděva. A nad všemi hřměl hlas zesnulého Levitana, legendárního hlasatele, který oznámil začátek i konec Velké vlastenecké války. Ne, neprošel jsem hvězdnou branou, podobnosti jsou tu čistě náhodné. Tentokrát totiž Kremlem nezněla jména hrdinů od Berlína, ale z Jižní Osetie. Dost ale na to, aby se člověk zmýlil. Rusko už tak dnes vypadá a chová se tak. "Nadcházející sjezd naší strany očekávají všichni voliči naší země!" A je to tu zase.

To si jen pochvaluje šéf Státní dumy i poslanců Jednotného Ruska Boris Gryzlov a předseda Putin mu rád přitaká. Moc je omamná a Vladimir Vladimirovič ví, jak ji využít. Je to právě měsíc, co vytvořil po celé zemi veřejné úřadovny Vladimira Putina, jen skromně se dodává - předsedy strany Jednoté Rusko. Něco takového tu ještě nebylo, pochvalují si 3/4 prostých občanů, kteří se masově hrnou na audienci, aby si postěžovali na sousedy, reklamovali nedošlé sociální dávky a nepřiznané úlevy, napadli zlovůli soudů. Stěžují si přitom mnohdy stejným úředníkům, kteří je odbyli na svých oficiálních, opevněných byroktratických postech. Činovníkům, kteří po celodenním úřadování jsou tak znavení, že zteží vnímají opakované nářky svých regionálních duší. A přece model veřejných, občanských úřadoven Vladimíra Putina je extrémně populární. Papaláši Jednotného Ruska se perou o to, kdo povede regionální oficcy, protože tím nabývají na politickém významu. Občané předbíhají ve frontách, aby se dostali dříve na řadu.

V některých regionech už proto zapisují čekatele na pořadovník. Politici Jednotného Ruska, jinak řečeno JedinoRusi, se přibližují k masám. To není opsáno z Vědeckého komunizmu, to je prostě politický pocit, vysvětluje zpravodaj jednoho z regionálních deníků, který stejně jako pan-soudruh Gryzlov zabloudil do stojatých vod přežívajícího komunistického žargónu. Zdá se tedy, že právě v čas se objevilo něco nového, co nedá zapomenout na Putina a nezevšední jeho portrét. To, něco jiného než Vladimir Putin, co může vyvolat podobné a ještě větší nadšení, jsou právě veřejné kanceláře Vladimíra Putina! Internetové noviny Gazeta.ru správně poznamenávají, že v Evropě nic podobného není. Podobnými problémy se tu totiž zabývá úřad ombudcmana, nadstranického, nezávislého veřejného strážce práv občanů, bez ohledu na politickou konjunkturu a politické turbolence. Ve Švédsku spolehlivě funguje už 200 let. V Rusku je to ale závislý úřad premiéra, kancelář vládnoucí strany. Je to demokratické? Jistě ne nedemokratické. Alespoň prozatím. Navíc to ale dává možnost vládnoucí elitě efektivně ovládat masy, kontrolovat politické dění v regionu, ve městě, vlastně v ulici. A jak fungovaly bolševické uliční organizace známe dobře samy. Filozofie moci a manipulace státní mocí je prostá: Je to otázka techniky, protože nikdo Ti přece nemůže dát více, než já Ti slíbím.

Z racionálního evropského pohledu je sice jasné, že taková manipulace podléhá rychlé konjunktuře. V Rusku je ale všechno trochu jinak. Pravoslavná církev na rozdíl od té katolické má přece jen popy a nikoliv pastory, a přece se k ní hlásí milióny věřících. Podobně občanské kanceláře Vladimíra Putina mají své důvěrníky, kteří jsou úplatnými úředníky, a přece lidé věří jejich slibům daným ve veřejné úřadovně Vladimira Putina. A s trochou východního nihylismu se každý oklamaný Ivan Ivanovič může utěšovat tradičním příslovím: perníčků je vždycky méně než jedlíků. Prozatím, protože příště už všechno, stížnosti i prohřešky, bude mít úředník veřejné kanceléře zdokumentované ve složce Ivana Ivanoviče.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: dst
Spustit audio