Vějíř s broskvovými květy
Láska v době rozkladu a zmaru Čínské drama Vějíř s broskvovými květy, jehož česká premiéra proběhla v polovině září v Divadle v Dlouhé, napsal koncem 17. století Konfuciův potomek Kchung Šang-žen, žijící v letech 1648-1718. Příběh lásky mladé kurtizány Siang a literáta Choua se v něm prolíná s historií zhroucení dynastie Mingů ve čtyřicátých letech 17. století a opanování Číny cizáckými Mandžui.
Adaptace (a zkrácení) dramatu, jehož český překlad zabírá tři sta stran, je dílem Huberta Krejčího. Inscenace je věnována naší nejvýznamnější znalkyni asijského divadla Daně Kalvodové, která Vějíř právě před čtyřiceti lety přeložila a letos by se bývala dožila osmdesáti let (zemřela roku 2003).
Pod vedením režiséra Jana Antonína Pitínského vznikl brilantní, silně stylizovaný scénický opus, který hojně využívá poetiky, znakového systému a herecké techniky starého čínského divadla. Ač v textu i v jeho jevištní konkretizaci převažuje epický prvek nad prvkem dramatickým, nelze říci, že by divák při představení nepociťoval napětí. To je však v jeho vědomí probouzeno nejen z peripetií osudu mladých milenců a z líčení morálního a politického rozkladu mingské společnosti, ale také z "četby" neobvyklých gest, pohybů a intonací herců. Ti totiž nevytvářejí iluzi reality, ale odkazují k ní, a tím poutají pozornost diváka nejen k tomu, "co" hrají, ale také k tomu, "jak" hrají.
Pantomimické prvky, vypravěčské a zpěvní vstupy, pohyb sladěný s častým bubnováním dvou bicích sekcí, intenzita výrazu, smršť jevištních metafor... Tak do detailu propracovanou a přesně provedenou inscenaci jsem již dlouho neviděl. A přitom v ní neschází ani situační humor a gagy. Září v ní všichni účinkující, zvláště ale Helena Dvořáková a Miloslav König coby milenci, Miroslav Táborský jako Hodnostář, jenž schystal jejich zasnoubení, Jan Vondráček - Vypravěč vstupující do příběhu a komentující ho, Klára Oltová (Kurtizána) a Tomáš Turek (pletichářský úředník Jüan).
Aktuální smysl této inscenace se rozhodně neomezuje jen na sugestivní předvedení magie starého čínského divadla: zvlášť výrazným motivem je v ní rozklad společnosti vinou etického úpadku její elity. Jako memento můžeme brát, že místo katarze, jež obvykle "čistí vzduch" v evropském dramatu, zde hrdinové odmítnou "pomíjivý svět" - včetně své lásky - a dobrovolně se uzavřou do klášterních cel.
