Prožívat několik životů
Autentická svědectví z pěstounských rodin, zachycená v této knize v časovém rozmezí deseti let, jsou pokusem o nezkreslený pohled na pěstounskou péči, její potřebnost a smysl, ale i na úskalí, která s sebou přináší. Tak přibližuje anonce na obálce knihu, jejíž jednotlivá svědectví zaznamenala redaktorka Českého rozhlasu České Budějovice, Hana Soukupová.
Osobní zkušenost je zřejmě nejpřesvědčivější svědectví a její zachycení a zprostředkování asi to nejtěžší, co je třeba v dokumentaristické práci zvládnout. Kniha nazvaná Prožívat několik životů prostředkuje deset osobních zpovědí lidí, kteří se odhodlali stát se rodiči cizím dětem, pokusit se skrze tzv. osvojení vytvořit domov a nabídnout prožitek rodinného zázemí opuštěným, zavrženým, a především nemilovaným a ublíženým lidským bytostem, které zatím vnímaly svět pouze skrze kojenecké či diagnostické ústavy, dětské domovy či stanice Fondu ohrožených dětí.
V úvodu autorka objasňuje pohnutky vzniku publikace:"V polovině 90. let jsme se s fotografem Janem Voběrkem rozhodli zaznamenat první příběhy z pěstounských rodin. Podnětem byly Honzovy čerstvé pěstounské zážitky, o kterých často mluvil se svými zkušenějšími přáteli." Následující výpovědi, namluvené a Hanou Soukupovou přepsané, jsou autentické, upřímné, ale především naplněné téměř nepochopitelným a zvláštním způsobem realistickým odhodláním k pomoci a k lásce.
Bez jakékoliv identifikace pěstounských rodičů, maximálně představených přibližným věkem a zaměstnáním, jsou v knize vyprávěny dvě etapy osvojovacího procesu. V té první, z poloviny devadesátých let minulého století, jsou líčeny důvody vedoucí k rozhodnutí pro adopci, první zážitky, těžkosti a bolesti při sbližování s dětmi. Hlavním rysem všech vyprávění je pochopení skutečnosti jak nesnadná je to cesta, neboť většina osvojovaných dětí měla za sebou tragické zážitky, narušené, alkoholické i agresivní "zploditele", kteří v bezbranných duších zanechali příliš otevřené jizvy. Do nich se snažili všichni sledovaní pěstouni vetřít léčivou mast zážitku rodinného zázemí a pocitu bezpečí.
"Říkám si, že si Jitka opravdu zkomplikovala život - školu nedodělala, nemá práci, nemá bydlení, a čeká dítě! Ani nevím, z čeho žije. A už se na ni opravdu zlobím. Občas se nám ozve, jenže pokaždé sehraje divadlo, nikdy nevíme, co nám zase nalhala. Ale udělala velký pokrok v tom, že si svou situaci uvědomuje a ví, že dělá chybu. Našim ostatním dětem dokonce řekla, aby nás poslouchaly a nedělaly nám starosti, aby si nezkazily život jako ona. I když se na ni zlobíme, určitě jsme ji nezatratili. Dokonce jsme si všechno vyříkali a ona ví, že ji máme rádi." Přes všechnu nezměrnou snahu a vůli, kterou vypovídající pěstouni do výchovy svěřených dětí vložili, výsledek je, měřeno racionálním pohledem, mizivý. V závěru je mnoho nevděku, útěků, krádeží, agrese. Dodatky - O deset let později - v nichž autorka zaznamenala jakousi dohru těchto tragicky vyznívajících životních peripetií, jsou ještě smutnější, neboť odrážejí vyčerpání rodičů. Jak bylo naznačeno, pouhým rozumem měřeno, nelze říci, že pěstounská péče je efektivní a povzbuzující činnost. Ale většina rodičů se také vyjadřuje ve smyslu, že kdyby se měli rozhodovat znovu, neudělali by to jinak: "Věřím tomu, že ať už dopadne pěstounská péče jakkoliv, pro děti i pro pěstouny to má svůj význam a zanechá to v jejich životě stopy." V podobných větách je formulováno to, co změřit nelze - odlesk dobra, který byl jistě vsazen do každé zbloudilé dětské duše.
Pozitivum celého tohoto konání lze tedy vysledovat v jen stěží propočítatelných hodnotách. Kniha Hany Soukupové má vedle zmiňované autentičnosti ještě jedno kouzlo. Publikace je kvalitně vypravena, události znějí jako silné příběhy a černobílé fotografie Jana Voběrka jsou velmi jímavé a působivé. Celek je esteticky výrazný, čímž se zvyšuje jeho dramatičnost i přitažlivost.
Hana Soukupová, Prožívat několik životů. Deset let v osudech pěstounských rodin, Společnost otevřená rodina, Drahotěšice 2008, str. 138.
