Přežil jsem Studénku

Má rád tvrdou muziku a společnost mladých lidí. V srpnu se vydal s kamarády do Prahy na koncert oblíbené kapely Iron Maiden. Jeho cesta skončila tragédií. Stejně jako pro desítky ostatních cestujících ve vlaku Comenius směr Praha. Při železničním neštěstí přišel o obě nohy. Jmenuje se Honza Bulušek. Dva měsíce leží v nemocnici. Tam si své dlouhé i smutné chvíle krátí poslechem právě skupiny Iron Maiden.

Spolu s Pavlínou a Jiřím Buluškovými jdeme dlouhou chodbou ostravské fakultní nemocnice. Míříme za jejich synem Honzou. "Přemísťovali ho z oddělení na oddělení. Každý den za ním chodíme. Někdy i dvakrát denně," uvedla Pavlína Bulušková. Hanza je už teď na rehabilitačním oddělení. S rodiči i s ním máme dohodu, nebudeme se ptát na bezprostřední vzpomínky na nehodu, na nic, co by zbytečně jitřilo city.

Vítá nás usměvavý mladík na vozíku, který má na tričku Che Guevaru. Jsme v rozpacích, bojíme se, že položíme nevhodnou otázku, že budeme přehnaně lítostiví, anebo tvrdí. V očích rodičů vidíme obavy, abychom nechtíc synovi, který toho tolik zkusil, neublížili. Všem nám pomůže Honza svým nezaměnitelným černým humorem. Když vybere nemocniční místnost, kde budeme rozhovor natáčet, vjede dovnitř na vozíku se slovy: "Není tady ani noha."

Honza má za sebou náročné operace, teď už pilně rehabilituje. "Musím protahovat zkrácené šlachy, posilovat svaly, které také atrofovaly, a přitom se připravovat na to, že jednou budu na protézách," uvedl Honza. K osmnáctiletému mladíkovi neodmyslitelně patří hudba. A tu si nenechal vzít ani ve sterilním nemocničním prostředí. I při rozhovoru má na krku mobil nabitý muzikou. "Asi dvě giga hudby. Všechno heavy metal," přiblížil.

Právě tvrdá muzika je důvodem, proč Honza nasedl do vlaku směr Praha. Jel na koncert svých oblíbených Iron Maiden. Poslouchá je i tady v nemocnici. "Nezprotivili se mi. Je to dobrá skupina. Jenom cesta k nim už je obtížnější," svěřil se s úsměvem na rtech mladý gymnazista. Ani na sekundu nesklouzne k nějakému sentimentu. Naopak, směje se. Své rodiče vlastně nad vodou teď drží on. "Tím, že působí optimisticky, i jeho léčení pokračuje tak, jak pokračuje, protože jeho optimismus mu pomáhá. Když přijdeme, je dobře naladěný a víme, že to před námi nehraje. Takový opravdu je, má radost ze života," řekla Honzova maminka.

Honzovi zase pomáhají spolužáci a kamarádi. "Jsem rád, i když žádný den nevím, kdo přijde. Je to vždycky překvapení, stejně tak pro rodiče," přiblížil Honza. Rodiče přiznávají, že po dvou měsících po nehodě už jsou schopni se dívat i na televizi nebo číst noviny, kde jsou zprávy o tragické srážce. V onen osudný den jeli na místo. Vše viděli na vlastní oči. Teď už jsou vyrovnanější, ale stále netuší, jestli ještě někdy v životě nasednou do vlaku, který projede Studénkou. "To si v současné době vůbec nejsem jistá. Opravdu nevím, jestli budu schopná sednout do vlaku a konkrétně Studénkou projet. Nevím. Nemohu to teď říct. Nevím," řekl Pavlína Bulušková.

Honza si život plánuje ve veselých barvách. Se školou se domluvil na individuálním studijním plánu. Čeká ho maturita a snad i vysoká škola. "Těším se na budoucnost, až budu mít protézy a bude to zase v pohodě," dodal Honza.

Musejí přestavět celý byt

O síle přátelství a nezištné pomoci vyprávíme v pořadu Pod kůži. Osmnáctiletého mladíka tragická železniční nehoda ve Studénce připravila o obě nohy. Dva měsíce leží v nemocnici a po jeho boku mu stojí nejenom rodina, ale i přátelé. Právě tito lidé mu mohou být oporou v budoucích dnech. Protože ho čeká i jeho rodiče mnoho starostí a zařizování.

Stojíme před domem, kde Buluškovi žijí. Před námi jsou schody. Dovnitř se člověk s postižením snadno nedostane. "To bude první věc. Je možné, že schody zvládne pomocí francouzských holí nebo že je zvládne i bez nich. Teď vlastně nevíme, jak přijde domů," řekla Honzova maminka Pavlína. "Bydlíme v obecním bytě, je to dvoupatrový dům bez výtahu, takže se nějaké úpravy budou muset dělat, ať už se to týká třeba sociálního zařízení, tam ty úpravy budou nezbytné," přiblížila. "Samozřejmě bezbariérové průchody mezi jednotlivými pokoji. Určitě budeme muset přestavět nábytek. Honza má postel až pod stropem, protože máme asi tři metry vysoké stropy, takže to se bude muset celé předělávat a přestavět," doplnil svou ženu Jiří Bulušek.

Rodiče jsou v této fázi v jakémsi mezičase. Ví, že se všechno změnilo, musí se s tím vyrovnat psychicky, ale i v běžných praktických věcech. "Opravdu teď nevíme, do jaké míry a co všechno se bude muset v bytě upravovat," řekla Pavlína Bulušková. Hned po nehodě oznámila firma, která most stavila, že všechny oběti neštěstí odškodní. Buluškovi už žádost podali, peníze ale zatím nemají. "Potřebují k tomu samozřejmě vyjádření lékaře, aby mohli vyčíslit nějaké odškodnění. Protože ale léčba ještě není stále ukončená, není ještě možné, aby se lékař vyslovil ke konečnému zdravotnímu stavu," přiblížila situaci Pavlína Bulušková.

Jenže Honzovi spolužáci na formality moc nehledí, a tak se rozhodli, že jemu a jeho rodině pomohou sami. Proto je teď v kulturním domě Akord plno lidí. Chystá se koncert pro Honzu. Zahrají středoškolské kapely i písničkář Jaromír Nohavica. A výtěžek dostane Honza na vše, co potřebuje k návratu do běžného života. Všude kolem pobíhají studenti. "Vyvěšujeme číslo účtu, který byl zřízen pro Honzu a na který mohou návštěvníci koncertu posílat své finanční příspěvky," uvedl jeden z organizátorů akce. Další ladí nástroje. "Probíhá to trochu chaoticky. Problém bude i během vystoupení, bude se to přezvučovat, ale myslím, že to dopadne dobře," doplnil další.

Vše dopadlo dobře a středoškoláci vybrali pro Honzu desítky tisíc. Nyní míříme do sídla krajské organizace Svazu tělesně postižených. Čeká nás Dalibor Křeček. Říká, že vybrané peníze bude Honza určitě potřebovat. Třeba na elektrický vozík. "Samozřejmě Honzík bude doma vozík potřebovat, to je beze sporu. U těch lepších vozíků, elektrických, jsou náklady poměrně vysoké a pojišťovna to v plné výši nehradí. Je celá řada lidí, kteří takové vozíky potřebují a nemají finanční prostředky, aby je mohli dofinancovat do plné výše. Honzu i jeho rodiče čeká mnoho byrokratických bariér," uvedl Dalibor Křeček.

On sám přišel při jednom neštěstí na Ostravsku v 70. letech o nohu a má protézu. Teď už se svou ženou tančí i na plesech a věří, že to čeká i Honzu. "Vzkázal bych Honzovi: Honzo drž se. Život jde dál," dodal Dalibor Křeček.

Nejdůležitější je se nestydět

Přišel jsem o obě nohy, ale život jde dál - takový by mohl být podtitul dnešního pořadu Pod kůže. Slyšeli jsme příběh Honzy, který při železničním neštěstí ve Studénce přišel o obě dolní končetiny. Přesto zůstává optimistou a všude kolem rozdává úsměvy. Těší se, až se vrátí do běžného života. Jeho rodiče zatím žádné odškodnění nedostali, protože se čeká na závěrečnou zprávu lékaře. A ten nic uzavřít nemůže, dokud je Honza v nemocnici. A právě o tom, co vše člověk s postižením potřebuje vyřídit a co ho na úřadech čeká, se teď budeme bavit se zakladatelkou občanského sdružení PROSAZ Ivetou Peškovou.

Ivetě Peškové se líbil přístup Honzových rodičů, protože podle ní je důležité, aby se Honza mohl po léčení vrátit do upraveného bytu. "Mělo by se přesně říct, co je potřeba a požádat si o příspěvek na změnu bytu, protože je možnost získat až do 70 procent nákladů, maximálně však 50 tisíc korun nebo 100 tisíc korun v případě, že nebude možné tam dát plošina a musel by se tam dát výtah," uvedla Iveta Pešková.

V reportáži zazněla i slova zástupce organizace tělesně postižených, který upozorňuje na to, že pojišťovny neproplácejí komfortnější - elektrické vozíky. Ten je přitom nedílnou součástí toho, kdo se nemůže pohybovat, aby mohl žít normálním životem. "Je trochu subjektivní, co je nadstandard. Pro někoho, co je nadstandard, je pro jiného nutnost. Někdo zase určitou věc nepotřebuje. Tam záleží na rozhodnutí lékaře," upřesnila Iveta Pešková. V této souvislosti doplnila, že lékaři by to měli posuzovat podle postižení, ne podle toho, co platí pojišťovna.

Honzu v nejbližší době čeká řada administrativních úkonů. V první řadě si bude muset zařídit potvrzení, že je invalidní. "Aby měl invalidní důchod, aby měl uznáno ZTP nebo ZTP/P podle rozhodnutí lékaře. A podle toho jsou určité nároky podle vyhlášky 182. Tam jsou různé možnosti různých příspěvků. Nedílnou součástí těchto příspěvků jsou i různé nadace, které se snaží v těchto těžkých situacích lidem pomáhat," poradila Iveta Pešková. Tyto nadace pomáhají například doplácet pomůcky, které pojišťovny považují za takzvaný nadstandard. Honza se ale může také obrátit na různé firmy, které mu mohou poskytnout sponzorský dar nebo pomoc. "Nejdůležitější je se nebát, nestydět se. Jít se svým postižením, oslovovat a žádat lidi o pomoc," dodala Iveta Pešková.

Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na naší e-mailovou adresu.