Konec pana Y

Je možné přečíst knihu a zemřít? Smíchem? Nebo nudou? Nad kuchařkou třeba hladem, ale na sílu obsahu? Jaká moc by to musela být vetknutá do příběhu? Knihy zakázané, to ano, takovými byly v dějinách pokryty dlouhé police, o takových byly smyšleny celé romány (pro příklad lze sáhnout k proslulému Jménu růže neméně věhlasného Umberta Eca). O mnohých knihách se v jistém čase hovořilo jako o nebezpečném zboží, škodlivém, nepovoleném, ale povaha této ničivosti byla dána účinkem myšlenek, které překročily, předběhly nebo jinak narušily danou epochu, její dogmata či morálku. Pročítány v následném období svůj odér škodlivosti většinou ztratily a staly se materiálem dokumentárním, studijním.

Ale téma je to nepochybně vzrušující. Vždyť třeba v pohádkách jsou takové libri prohibiti důležitou součástí a hybatelem děje. V těch o čarodějných učních a podobně, tam je vždy na začátku přísný zákaz jen nahlédnout, natož číst. A protože neposlušní fámulové nikdy výstrahu nerespektují, knihu otevřou, začtou se a většinou se jim to velmi vyplatí, většinou se začnou dít věci...

Nebo se alespoň pod tíhou knižního tajemství propadnout do nebezpečných, a hlavně jiných, cizích, neznámých a nepoznaných světů? Jako jistá Alenka? No ano, i v tom byla velká dávka nebezpečí a životního ohrožení. A té fantazie!

Ale dost teoretických úvah a dohledávání kontextů - kniha je zde, a tak je třeba zjistit, co nabízí: Opravdový život je fyzický. Dejte mi raději knihy: dejte mi neviditelnost obsahu knih; dala bych za to cokoli. Být prokletá. Koncem pana Y znamená stát se součástí knihy; intertextuální bytostí: knižním kyborgem nebo, vzhledem k tomu, že knihy nejsou kybernetické, bibliorgem. Věci v knihách se nemohou ušpinit a skutečný život se nakonec obrátí v prach. ... Ale myšlenky jsou čisté. V podobných úvahách se brodí mladá žena jménem Ariel Mantová, hlavní hrdinka, čtenářka, literární vědkyně a doktorandka anglické literatury devatenáctého století. Je milovnicí strašidelných recepisů, fantomů a ponuré romantiky, intelektuálka bez vztahu k domácím pracím. Není divu, že se setká s ukázkovou záhadou - s knihou, k níž se váže pověst o tom, že kdo ji přečte, bude proklet a přinejmenším zemře. Ariel samozřejmě nejen čte, ale podle návodu namíchá nápoj a díky němu se propadá do prostoru zvaného troposféra. V ní se účastní zvláštností, kde ona sama prochází skrze různé mozky a mysli, kde na ni číhá nebezpečí. Někdo jí chce "vymýt mozek" a jiný jí pomáhá k záchraně. Také je tu samozřejmě chrabrý muž, který s Ariel "čelí nebezpečí", a s nímž jí zřejmě vše "dobře dopadne".

Konec pana Y je trochu moderní pohádka, zčásti komentář k současné filosofii (Ariel má ze všech filosofů nejraději Derridu). Hemží se to zde odkazy ke spekulacím o možných a paralelních světech, které především k anglicky psané literatuře jaksi přirozeně patří. Autorčin postmoderní styl udržuje vyprávění na příkladné hranici mezi kýčem, parodií a zodpovědnou konstrukcí.

Kniha Scarlett Thomasové je o nebezpečí, které plyne z četby. Ale také o fantazii, snech a podvědomí, o pletivu, z něhož mohou vzniknout záhadné a závratné výkruty příběhů. Přečíst objemné vyprávění o Ariel, která ráda četla a zahrávala si s nebezpečím, je však docela bezpečné. ...a dokonce občas i napínavé.

Scarlett Thomasová, Konec pana Y, Host, Brno 2008, překlad: Tomáš Kačer, str. 448.