Festival ač v pubertě, nezlobí
Nečekaně poklidná, až vlažná - tak by se dala charakterizovat atmosféra šestnáctého ročníku mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni. Zvědavost vzbuzovala hlavně česká premiéra projektu bratří Formanů s názvem Obludárium. Právem.
V originálním cirkusovém stanu stvořili herci, loutkáři a tanečníci svět prazvláštních bytostí. Prostorem pluly mořské panny uprostřed svítících ryb. Po obrovské sukni drezérky práskající bičem pod samou střechou šapitó se proháněly stíny klusajících koní. Silák přeněžně zapěl s vousatou ženou Věrné milování a inzitní trio "českých hlav" tak dokonale reprezentovalo blbství, až z toho mrazilo. Obludárium rafinovaně spojilo jednoduché komediantské technologie, výtvarné nápady a humor a vyzvalo bezduchou všednost ke snění i hře.
Podobnou schopností vtáhnout publikum do svého světa vládla i křehká inscenační kompozice Puškinova Evžena Oněgina, kterou v ostravském Divadle Petra Bezruče režíroval Jan Mikulášek. Stručné, obrazné divadelní prostředky a autentické herecké výkony prodchnuté zvláštní rozcitlivělostí strhujícím způsobem vyprávěly příběh osudové lásky. Slovní spojení dramatická poezie bylo naplněno.
Silně zastoupený domácí program vsadil na jistotu, která nezklame. K vidění byly všechny tři inscenace odměněné letos Cenou Alfréda Radoka - Smrt Pavla I. (Městské divadlo Brno), Proces (Divadlo Komedie) a Hrdina západu (Činoherní klub) - či inscenace Havlova Odcházení (divadlo Archa). Vášnivé spory nerozpoutala ani méně konvenční představení Plačky režijního dua SKUTR nebo komorní opera o osudu Milady Horákové Zítra se bude... (Národní divadlo) se Soňou Červenou v hlavní roli. I jim totiž byla už dříve udělena značka nenapadnutelné kvality.
Reprezentativní vzorek českého divadla udělal radost zahraničním hostům - kritikům a ředitelům festivalů. Pro domácí reflexi ale mnoho nových podnětů nepřinesl.
Pryč jsou také ty doby, kdy zahraniční soubory přijíždějící do Plzně byly inspirací, k níž se ještě dlouho poté odkazovalo a která otevírala diskusi o současných tématech a stylech. Tři inscenace ze zemí bývalé Jugoslávie zaujaly spíše jako sociologická zpráva (téma osamění, vymírání venkova) nebo dramaturgický experiment (u nás nehraný Marlowův Edvard II.), jejich divadelní kvality ale nikoho nevzrušily. Inscenace Ostrovského Bouře z maďarského Debrecínu se pokusila o formální inovace hereckým komentářem klasického textu, ale celek vyzněl rozpačitě. Divadlo Sud Costa Occidentale z Palerma a představení Emy Danteové Můj život vneslo příběhem matky a jejích synů do nonšalantní festivalové poklidnosti alespoň nefalšované, strhující emoce a temperamentní herecký výraz.
Pozoruhodně přečtený klasický text, Tajovského Statky zmatky, představilo v režii Lubomíra Vajdičky nitranské divadlo. Živě komunikující, vtipná inscenace objevuje současné paralely tradičního selského lpění na hmotných statcích a hořce se usmívá nad "národoveckou" idealizací zdravého venkova. Na první pohled idylické leporelo, uvnitř ale vlčí smečka prestiže, sobectví a nelásky. Nekonečné tirády z původního textu proměnili herci v bravurní intonační zkratky, které mířily přímo k významu situace.
Sály byly plné, tleskalo se, formálně bylo všechno v pořádku, ale festivalu jako by chybělo provokující vzrušení, vnitřní napětí, zaujetí, jednoduše smysl.
