Dopis dvacátý šestý - Poslední dny
Poslední dny před odjezdem z terénu bývají plné stresu a obvykle si je tím pádem moc neužiji, a letošek nebyl výjimkou.
Nicméně v souvislosti s návštěvou z ústecké a ostravské zoo jsem si přeci jen našel pár dní i na poslední, v podstatě rekreační návštěvu kempu Jamaludim v Sungai Wainu. Tam jsem měl kromě procházek po lese na práci jen jedinou věc, totiž zkontrolovat jak se osvědčil Anto, nový koordinátor výzkumného programu, který jsme v rezervaci rozjeli Gaby a já. Anto je mladý student téměř bez zkušeností, zato ale se spoustou zápalu. Právě mu v Sungai Wainu končí tříměsíční zkušební období. Nedopadlo úplně podle našeho očekávání, program sice postupuje, ale dost pomalu. Já jsem například udělal zhruba 50% práce na fenologických plotech ještě během dvou týdnů, kdy jsem byl v Jamaudinu s Martinou a Milanem. Anto potřeboval na zbylou půlku víc než 3 měsíce. (Fenologie je nauka o závislosti životních projevů rostlin nebo živočichů na změnách počasí a ročních období, pozn.red.) Nakonec jsme se ale s Gabinou shodli na tom, že pokrok po jeho nástupu nastal, a na místo koordinátora jsme ho doporučili. Já bych mu už dál měl pomáhat jen přes internet, a to se zpracováním dat a sepisováním zpráv. Takže tento cíl, tj. zajistit aby výzkumný program v Jamaludinu pokračoval i bez mojí a Gabiny přítomnosti, se nám zřejmě nakonec splnit podařilo.
Po návratu z pralesa mě ale v Kampung Baru čekalo nepříjemné překvapení. Doktorand Ondra tu mezitím pokračoval v práci s asistenty Alim a Budim. Jenže hned po odjezdu se jim, tak jako i mně stále zas a znova, porouchala loď. Ali, Marjuni a Bedul ji sice dali do pořádku, na opravu ale utratili všechny peníze, které mi zbyly. Moje peníze spravuje Aliho žena Isah, většinou velmi spolehlivě, tentokrát to ale nedomyslela. Aniž by si někdo uvědomil, že už není z čeho vyplácet mzdu, vyrazili Ali a Budi s Ondrou do terénu. Výjezd se ovšem scvrknul pouze na jediný den, jen než jsem za nimi do kempu stačil dorazit, abych všechny hned příští ráno poslal zpátky do Kampung Baru. Ondra už si tím pádem terénu příliš neužil a zbytek pobytu strávil převážně ve vesnici a za internetem. A finanční trable jsme pak museli řešit až do konce pobytu, mimo jiné i prodejem mojí menší loďky.
Gaby byla dost rozladěná z toho, že se na 8 měsíců vracím do Čech a že v zálivu nikdo nebude (ona sama i Graham budou taky mimo oblast, a to na Sumatře). A tak se nakonec rozhodla zafinancovat monitoring mangrovů mými asistenty po dobu, kdy tu nebudu - aspoň pár dnů v měsíci. Byla to pomoc doslova v minutě poslední, na přípravu v terénu (už bez Ondry) nám totiž zbyly pouhé dva dny. Program monitoringu je tím pádem spíchnutý horkou jehlou a je ve hvězdách, jestli bude fungovat - ale i tak, díky bohu za něj! Navíc jsme právě během těch dvou posledních dnů v terénu přišli na vůbec největší malér, ke kterému tu za celý rok došlo - začalo se se stavbou dálnice kolem Balikpapanskeho zálivu! Začíná se už stavět most, který má vést přes horní část zálivu. Vše probíhá víceméně v tajnosti, místní ochranáři o stavbě bud nevědí, anebo vědí a mlčí. Investoři a spekulanti s půdou ale očividně vědí mnohem víc - už zase rozprodávají parcely lesa v místech, kudy má silnice vést. I na to jsme přišli až při naší poslední návštěvě zálivu. Je to neuvěřitelný pech, že se s tím vším začalo těsně před mým odjezdem z Indonésie. Uvidíme, co zmůžeme na dálku, já z Čech a Gaby ze Sumatry, každopádně s vyjednáváním a kampaní pro zastavení stavby silnice jsme už začali.
Můj poslední den v Indonésii byla neděle, kdy jsou úřady zavřené, takže úplný závěr pobytu byl nakonec přece jen oddechový. Strávil jsem ho na Jávě, nedaleko od jakartského letiště, návštěvou u španělské veterinářky Karmele. Karmele vede záchrannou stanici pro primáty na úpatí hory G. Salar u Bogoru. Ve stanici drží primáty konfiskované z ilegálního trhu - dva druhy makaků a tři (pod)druhy outloňů, kteří mě zaujali v první řadě. Outloni pocházející z černého trhu mají ponejvíce vylámané zuby a jsou tím pádem handicapováni pro zpětné vypuštění do přírody. Ale Karmele jim má v plánu vyrobit zubní protézy a přece jen se o jejich vypuštění pokusit. No a pak jsou tu ještě psi a kočky. Tak jako u Gaby v Balikpapanu žije v medvědí stanici 5 medvědů a 102 koček, tak i u Karmele počty psů a koček předčí počty chovaných opic. A nutno říct, že jeden pes vydá za deset koček. Psi jsou tu všude, pořád na člověka buď zlostně štěkají nebo vesele naskakují a nedají pokoj. Zakusují sousedovic slepice a trhají věci. Jedna z prvních věcí, kterou jsem tu proved, byla, že jsem několik psů nedopatřením vypustil - jak jsem pootevřel branku, vyrazili proti mně jako povodeň, prorvali se skulinou a zmizeli daleko za obzorem. Další pes mi pronikl do ložnice ve chvíli, kdy jsem si v ní zamykal svůj pečlivě sbalený batoh. Okamžitě se tiše schoval pod postel a zjevně čekal na to, až odejdu a bude moct začít můj batoh trhat na cimpr campr. Naštěstí jsem si ho všimnul. Od té doby jsem při zamykání pokoje nejdřív překontroloval všechny skuliny, jestli tam nějaký čokl nezůstal.
Těsně před odletem jsem si ještě udělal výlet na horu G. Salak, leží hned nad Karnelinou stanicí. Je to příjemná podhorská krajina, už pět let chráněná jako národní park. V nižších polohách je les už hodně degradovaný, směrem výš ho ale postupně střídá pěkný mlžný prales se spoustou kapradin všech možných forem, s orchidejemi a místy i s divokými banánovníky - úplně jiný typ lesa než na jaký jsem zvyklý ze Sungai Wainu. Opice tu téměř nikdo nikdy neviděl. Já jsem chtěl najít hulmany surili (Presbytis comata), které tu z Karneliných hostů nezahlédl doposud nikdo. Brzy jsem pochopil proč. Když jsme je cestou slyšeli volat, průvodce tvrdil, že je to pták a že ho není vidět, a dál by pokračoval v cestě. Nakonec jsme na tom místě našli dvě tlupy surili a navíc ještě jednu tlupu hulmanů jávských (Trachypithecus auratus). Dokonce jsme viděli i to, jak tlupa hulmanů jávských vyhnala tlupu surili ze stromů, na kterých oba druhy opic lákalo mladé listí. Zůstali jsme s nimi úplně do poslední chvíle, než jsme museli sejít dolů ze svahu, nastoupit do auta, nechat se odvézt na poslední autobus na letiště a nastoupit do letadla zpátky do Evropy. Tenhle mail píšu na letišti v Kataru a odesílám ho už z Teplic.
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
