Ústav poněkud nevědecký
Zájem o případ Milana Kundery neutichl ani po všelijakých důležitých událostech tohoto týdne. V úterý se ozvala i Akademie věd České republiky, respektive její akademická rada s prohlášením, v němž způsob uveřejnění celého toho případu označuje jako příklad nedostatku kritického vědeckého myšlení. Musím říci, že při čtení toho prohlášení jsem si řekl, konečně.
Akademie věd má totiž několik ústavů, které se zabývají tím, co nikdo jiný na světě nemůže zkoumat tak důkladně, jako naši badatelé. Existuje v jejím rámci Historický ústav, Ústav soudobých dějin a také Masarykův ústav. Když v minulém roce přišli pravicoví senátoři s nápadem, že by vedle těchto akademických institucí měl být mimo Akademii věd zřízen speciální státní ústav pro studium totalitních režimů, vyvolalo to u mnoha veřejně činných lidí námitky. Někteří k tomu měli asi důvody osobně politické, protože se mohli oprávněně obávat, že nový ústav, do něhož byl uzavřen přístup bývalým komunistům, může v nepřeberných archivech zejména bývalé Státní bezpečnosti najít věci, které by jim nemusely být příjemné.
Proti zřízení tohoto ústavu se však ozývali i lidé rozumní a nezaujatí, kteří v té zřejmě nadbytečné a svým osobním obsazením předem politicky zaujaté instituci správně vytušili i jiný než přísně vědecký směr, jímž se bude pravděpodobně ubírat. Velmi tichým hlasem tenkrát zaprotestoval i Ústav soudobých dějin, ale samo vedení akademie zůstalo v klidu. A nový ústav se dal s pravou vervou do práce. V pražském telefonním seznamu zjistíte, že sídlí ve dvou budovách v Praze na Žižkově a má přiděleno plných dvacet sedm telefonních linek, zatímco Ústav soudobých dějin jich má asi polovinu a Historický ústav jen čtyři v jedné budově. To by ještě nemuselo být tak důležité, ale člověku se až nechce věřit údaji, který ve středečních Lidových novinách uveřejnil jeden z několika mladých historiků, kteří už tento ústav raději opustili, totiž že letošní rozpočet ústavu dosahuje téměř dvou set milionů korun.
Přitom prý tam neexistuje žádný dlouhodobý výzkumný záměr. Na veřejnost pak, jak víme, pronikají přímo katastrofické zprávy o jeho nefunkčnosti. Výsledkem toho je nejen případ Kunderův, ale už předtím jedno sdělení ředitele ústavu, že podle údaje z jednoho zřejmě vynuceného estébáckého protokolu přijeli bratři Mašínové zabít Klementa Gottwalda, což ti, jichž se to týkalo, vzápětí vyvrátili jako nepravdu. Jelikož ještě stále existuje mnoho lidí, kteří zřízení Žáčkova Ústavu pro studium totalitních režimů považují za užitečné pro naši současnost a pro nové generace, které slasti těchto režimů nepoznaly, je nutné se přihlásit ke stanovisku, že vzhledem k dostatku skutečně odborných pracovišť nepotřebujeme další velkou instituci, která vědecky zřejmě pracovat neumí a navíc hnána apriorní politickou zaujatostí slouží především ke skandalizaci veřejně známých lidí. I kdyby taková skandalizace byla věrohodnými a nikoli estébáckými dokumenty nade vší pochybnost prokázána, musí být nutně zasazena do obecně historických, to jest ne pouze osobních souvislostí.
Na takové seriozní práce stále čekáme, a to dokonce i od těch akademických ústavů. Nechci tím říci, že se v nich za uplynulá léta nic nevykonalo, ale historici jakoby se spíš zabývali jednotlivými stromy, přičemž celkový pohled na les nám z toho stále nevychází. Zásadní chybou Ústavu pro studium totalitních režimů je taky to, že na dny přesně vymezuje období, jimiž se hodlá zabývat. Ani éru nacismu, o níž jsme toho z těch míst slyšeli zatím velmi málo, není možné zkoumat teprve od Mnichova. Tím méně pak historii našeho komunismu. Je pobuřující, že z okruhu zájmu Žáčkova ústavu je přímo zákonem vyňato období skutečného nástupu komunistické totality v letech 1945 až čtyřicet osm, kdy by měly být vyzdviženy prvky odporu, které se snažily komunistickému převratu zabránit.
Tato snaha, i když neúspěšná, mohla být přece jen účinnější než ještě marnější takzvaný protikomunistický odboj v době už plné nesvobody. Jenže právě tyto pokusy často vyprovokované a pak krutě trestané Státní bezpečností ten nový pseudohistorický ústav nejvíce zajímají, aniž by se tam podrobněji pátralo po tom, zdali ten odboj měl nějaké domácí či zahraniční vedení, komu sloužil a zdali se do něho počítá i disent po roce 1968. Zde nám nepomohou jen zažloutlé papíry, ale musí přijít ke cti hlavně předsudky nezatížený zdravý rozum, podložený i pravdivým svědectvím dosud žijících pamětníků.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
