Hledání latinskoamerické identity
Kdy se aktivismus stává uměním a umění aktivismem? Na tuto otázku si můžete zkusit odpovědět při návštěvě výstavy skupiny jihoamerických umělců Archivo sur, kterou pro smíchovskou Galerii Futura připravil chilský kurátor Antonio Arévalo. Do Prahy přivezl otce videoartu Juana Downeyho i mladé umělce, kteří se pokouší uchopit témata hýbající jihoamerickou realitou.
![Fotografie z výstavy "Archivo Sur"](https://www.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_original_desktop/public/images/00806216.jpeg?itok=17gF7dso "Fotografie z výstavy "Archivo Sur" | foto: Kateřina Lánská")
Arévalo připravil pro Futuru ambiciózní kurátorský projekt, kterým chtěl představit současnou latinskoamerickou scénu ve všech jejích určujících akcentech. Záměr jistě chvályhodný, na návštěvníky však ve Futuře tentokrát číhá past. Tou je přílišná metaforičnost kurátorova jazyka, v tom doslovném i přeneseném slova smyslu. Vytvořit průřezovou výstavu, která představuje umělce, jejichž základní souvislostí je regionální příslušnost a reflektující povaha děl, je nepochybně obtížný úkol. Vždy hrozí, že nepoučeného diváka ztratí hned po pár metrech. V případě Archivo sur by to ale byla škoda, protože umělci, kteří tam až do 30. listopadu vystavují, jsou velmi zajímavé osobnosti.
V čem je tedy konkrétně problém? Pták lapený v kleci poplašeně létá ze strany na stranu. Obraz, který je přehráván stále dokola, nabízí různé interpretace, Včetně té nejobecnější. Jsme v kleci. Tápu. Rozhlížím se po záchranném pásu. Tím se zdá být cedulka a dlouhý text přilepený na stěně u projekce. Juan Downey, About cage, aha. Dovídám se, že Downey byl prvním z latinskoamerických umělců, který v šedesátých letech použil digitální manipulaci a že jeho práce "přináší velké poznání latinskoamerické kultury, společně s hlubokým spirituálním zapojením". Jsem v kleci. Nepomůže tomu ani stránku dlouhý text o Downeyho alchymickém pracovním procesu, celý v angličtině, který visí v neosvětleném zákoutí futurovského labyrintu.
Downeyho pták lapený v kleci je exemplární ukázkou toho, jak nevstřícně k divákovi je výstava koncipovaná. Je to škoda. Jinou zajímavou postavou, kterou výstava představuje, je výrazná postava brazilské umělecké scény Antonio Manuel, který podobně jako Downey, pracuje s videoartem už od 60. let. Jeho projekt nazvaný Semi/otika vydává jednoduchý počet o divokém jihoamerickém naturelu a úřednické moci, která identifikuje osobu podle prázdných kategorií. Videoprojekce nazvaná Bandité z 68. roku je složená z rejstříku portrétu kriminálníků zabitých brazilskou policií. Dozvíte se jejich jméno (přezdívku), věk a barvu pleti.
Výstava ovšem nepředstavuje pouze veterány latinskoamerického politického a socioanalytického umění. Ani mladší generace není bez výhrad. Maria Rosa Jijon dokonce sama sebe nazývá vizuální aktivistkou a společně s Juanem Estebanem Sandovalou a Fabianem Kuevou se na výstavě představuje jejich dlouhodobým společným projektem Aequatorlab. Na blogu, který je mapování tohoto projektu věnován, ho charakterizují jako úsilí skupiny latinskoamerických umělců analyzovat vztah mezi uměním jakožto kulturní produkcí a sociálními otázkami, mezi které patří životní prostředí, lidská práva, tradice nebo třeba alternativní politický prostor. Ve Futuře vás tak nechají nahlédnout několika kouzelnými kukátky za imaginární hranici mentální mapy jihoamerického vědomí.
Podtitul výstavy "mezi identitou a maskou" je natolik široký, že se pod něj vejdou socioarcheologická studie Donny Conlon nazvaná Koexistence (2003), která si jako nástroj analýzy zvolila hemžící se panamské mravence, kteří kromě nasbíraných listů přenáší i papírky s vlaječkami vybraných států, rodinnou sešlost Patricie Bueno Tuyo es el Reino (Tvé je Království, 2007), při které tři ženy ukryté pod maskami odhalují zbytky patriarchálního řádu zakódované ve svém smýšlení, nebo dva projekty Carlose Motty, ve kterých upozorňuje na porušování lidských práv kolumbijskými bandity i brazilskou policií, a další. Vystavuje tu celkem 18 umělců.
Bylo by možné dovědět se mnohé o současných problémech Jižní Ameriky a tvůrčím důvtipu některých umělců. Výstava by ale musela být připravena s daleko větší pozorností. Minimálně by stálo za to přeložit popisky k instalacím do češtiny. Návštěvníci by pak nemuseli dlouze spekulovat nad tím, co znamená, že "...mravenci sbírají jídlo ve plynoucím rytmu", nebo že "Maras používá násilí vymámit peníze z obyvatel chudých čtvrtí v San Salvadoru". Když budete mít dost trpělivosti najít si o jednotlivých autorech a jejich práci informace třeba na internetu, dáte jistě kurátorovi a básníku Antoniu Arévalovi za pravdu, že jde o zajímavý příspěvek z umění jednoho dalekého kontinentu. Jinak si možná pomyslíte, že si umělci v Jižní Americe teprve tříbí jazyk, aby se příště pokusili formulovat své argumenty přesněji.
Odkazy na videa z výstavy:
Donna Conlon Koexistence (2003)
