Touží Bělorusové po demokracii?

Když se podíváme hluboko do běloruské historie, vždy souvisela s ostatními národy a státy slovanského původu. V 11. století patřila oblast Bílé Rusi k Rusi kyjevské. Stejně jako existovala ona, na území dnešní Ukrajiny se rozkládala Červená a Černá Rus, přičemž tyto barvy podle dávné symboliky znamenaly určitý status území. Oblast Bílé Rusi kdysi musela patřit k místům, kde se rozkládalo hodně přírodních svatyň. Po rozpadu knížectví, ovládaného Varjagy z Kyjeva, se země stala součástí Litevského velkoknížectví, ve 14. století ještě do značné míry pohanského. Právě v té době se formovaly hranice Bílé Rusi, protože hranice Běloruska se od Ruska odlišovaly právě skrze hranice tohoto státu. V pozdější době se tato součást polsko-litevského státu, který byl velice významný, musela bránit stále větší síle sousedního Ruska.

Když se Bělorusko po rozdělení Polska až na konci 18. století stalo součástí Ruského carství, nebylo národnostní složení na tomto území jednotné jako dnes. Žilo zde mnoho polských sedláků a statkářů, hlavně ale velké množství chasidských Židů, kteří zde v mírovém soužití s okolím rozvíjeli vlastní kulturu. Carství se taky sice Bělorusy snažilo rusifikovat, ale protože ti většinou žili v oblastech na venkově, příliš dobře se to nedařilo. Díky zahrnutí do velkého říšského prostoru narůstala kvalita cest a důležitost průmyslu, avšak další velká změna měla nastat až díky příchodu Sovětského svazu. Běloruská SSR v té době byla rozdělená mezi Polsko a nový státní útvar, přesto největší změny připravila až 2. světová válka. Na území operovalo obrovské množství partyzánů, protože nacisté prováděli čistky Poláků a hlavně místních Židů, což i později národ unifikovalo, což je znát i politicky až dodnes. Nacisté zničili celé osídlené oblasti a infrastrukturu, takže Bělorusové pak museli v Sovětském svazu postavit vše nově.

Bělorusko nebylo v rámci komunistické říše ničím příliš významné až do chvíle, co v dubnu roku 1986 došlo ke katastrofě jménem Černobyl. Celý svět se postupně dozvěděl o existenci národa, který byl plně zasažen jaderným spadem. Smrtelný toxický mrak díky převládajícím větrům nezavanul k blízkému Kyjevu na Ukrajině, ale na severovýchod do okolí města Mahilev (Mogilev). Obrovské důsledky dopadly různorodě na zdraví 2 milionů Bělorusů. (Jeden vliv ale vykazuje jednu nepochopitelnou konstantu, sdílenou s Japonskem po shození atomových bomb. Mladí Bělorusové dosahují oproti sousedním státům u žáků a studentů v průměru o 10 až 15 vyšší čísla inteligenčního kvocientu, což podle vědeckých výzkumů souvisí s radiací.) Málokdo si uvědomuje, že právě tato katastrofa až dodnes ovlivňuje život běloruské společnosti, včetně politického dění. Téměř totalitně vládnoucí prezident Lukašenko udržuje zemi ve stálé závislosti na znovu posilujícím Rusku, které pomáhá Bělorusku v krizi průběžně budovat demokratickou opozici, taky se teď ale snaží vyjít vstříc i oficiálním strukturám. Touží Bělorusové po demokracii? Političtí utečenci a odpor intelektuálů a studentů svědčí o tom, že ano. Co je však tou správnou cestou?

Seriál Stereotypy vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.