České předsednictví EU jako šance

Vzpomeňme na druhou volbu T.G.Masaryka, ale hlavně na volbu Edvarda Beneše, které předcházely složitá jednání o vytvoření většiny pro volbu. Vzpomeňme na druhou volbu Václava Havla a hlavně na obě volby Václava Klause, kterým předcházela dramatická vyjednávaní a patrně i nátlakové akce na některé poslance či senátory. V obou těchto volbách však měl Václav Klaus za sebou jednotnou nejsilnější politickou stranu. Po parlamentních volbách prezident své straně pomohl, když podruhé pověřil jejího předsedu sestavením vlády, i když měl podle zvyklostí podruhé pověřit předsedu druhé nejsilnější politické strany.

Rozhněval si tím ČSSD, ale na druhou stranu to byl pro předsedu ODS Topolánka svým způsobem danajský dar. Ten musel vládu pozměnit, vzpomeňme si například na výměnu na postu ministra financí, výměnu hlavního experta ODS na finance Tlustého za lidovce Kalouska, ale hlavně na nadproporční zastoupení ministrů za stranu Zelených, kteří při šesti poslancích dostali čtyři ministry. Vládu pak získala důvěru jen díky přeběhlíkům z ČSSD. Začala se pokoušet o složitě dohodnuté reformy, ale nedostala se dál za dobře míněné pokusy. Důležité však bylo, že bohužel nastal postupný rozklad koaličních stran samotných. V ODS se vytvořila skupina poslanců, kteří měli jinou představu o politice vlády, vedené ODS, i když se do této chvíle neodhodlali otevřeně proti vládě vystoupit. Premiér Topolánek si pak neuvědomil, že správný argument o tom, že jediná alternativa vůči jeho vládě je vláda socialistů s podporou komunistů, nemůže natrvalo a plně utlumit všechny výhrady, jichž stále přibývalo. Hlavně to nepochopila značná část voličů ODS, která pak ke krajským a senátním volbám prostě nepřišla, i když si patrně byla vědoma toho, jaké to bude mít důsledky při nebývalé finančně dotované a vynalézavé kampani ČSSD.

Druhou stranou, která se postupně rozložila, byli Zelení. Nátlakový styl předsedy Bursíka a jeho snaha názorové rozdíly ve straně převálcovat, byla názornou ukázkou toho, jak se takové malé ideově profilované strany nemají vést. Odhodlaný odpor strany vůči volbě Václava Klause byl její jedinou hvězdnou hodinou, kterou ovšem prezident musel nutně vnímat jako pokus o jeho dehonestaci, který si dříve či později vyslouží odpověď. Zelení ztratili nejvíc, nemají žádné zastoupení v krajích a v senátu nic nezískali. Nastoupili tak cestu do druhé politické ligy, ačkoli původně budili velká očekávání. Ztratili totiž pověst strany, která bude schopná i přes to, že se stala členem vládní koalice a musela plnit vládní program, prosazovat alternativní řešení problémů, daná jejich ideovou výbavou, společnou pro všechny Zelené v Evropě. Politika je umění možného, i když jsou mantinely sebevíc pevně postaveny. Předseda Bursík často mluví o jiné politice Zelených, kterou označuje za věcnou politiku, jenže v očích zelených voličů a příznivců to byla jen jakási nová varianta reál politiky. Proto ji nešli volit. A konečně KDU-ČSL, která těžce utrpěla aférami okolo svého předsedy a svou neschopností uplatňovat sociální aspekty reforem. To druhé bylo možná ještě silnějším důvodem jejich neúspěchu v posledních krajských a senátních volbách. Je opravdu těžko pochopitelné, jak může lidovecký ministr souhlasit s poplatky za pobyt novorozence v inkubátoru. To si musel ďábel mnout ruce. Přes to všechno zůstává KDU-ČSL volební základna, která se příliš nemění a je tedy na této straně, aby se s případným novým vedením vrátila ke svým základům a více se orientovala na své přirozené spojence, jako je například Evropská lidová strana, která je stále ještě nejsilnější stranickým uskupením v Evropské unii.

Vraťme se k prezidentovi. Ten se pochopitelně bude snažit o posílení svého postavení, protože se rozpadá parlamentní většina, o níž se zatím opíral. Případná změna volby prezidenta na přímou volbu neznamená v tomto ohledu vůbec nic. U našich sousedů, v Rakousku, na Slovensku a v Polsku je přímá volba prezidenta, ale prezidenti zůstávají závislí na parlamentních většinách. A to i přes to, že například v Rakousku dává ústava prezidentovi značné pravomoci. Nevyužívá je, protože jsou tradičně nejvýznamnější politické strany, čili ústava je jedna věc a politická praxe v dané zemi věc druhá. Václav Klaus bude proto chtít posílit váhu prezidentského úřadu tradičním způsobem, tj. přes nově utvořenou parlamentní většinu. Tu stávající patrně již odepsal a nepočítá s ní. Utrpěla v krajských a senátních volbách velkou porážku a ukázalo se, že vládnout dál ve stejné sestavě není dlouhodobě udržitelné. Veřejné mínění se zřetelně postavilo na stranu hlavní opoziční strany, která má i tu výhodu, že je sjednocená za svým předsedou, jenž prokázal, na rozdíl od předsedů koaličních stran, jisté vůdcovské schopnosti.

Nyní jde ale také o to, aby pravicoví voliči nepodlehli depresi z růžových mraků nad republikou a znovu se začali politicky angažovat. Prvním krokem by mělo být opětovné sjednocení jejich stran s novými vůdci. Ti by měli být schopni své strany integrovat nekonfrontačním způsobem, to znamená, neměli by své názorové odpůrce manipulativním způsobem marginalizovat, ale vtáhnout je do společné politiky, sledující nově definované obsahy. Česká politika se musí dostat ze své roztříštěnosti, nejednotnosti a jistého chaosu, který v ní dnes panuje. Jinak půjde z jedné krize do druhé, které ohrožují už i naše předsednictví v Evropské unii. To by se naopak mohlo stát příležitostí pro hledání a nalézání konsensuálních postojů jak uvnitř jednotlivých stran, tak mezi levicí a pravicí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .