Království víly Veroniky
Od 31. října 2008 do 11. ledna 2009 nechává nahlédnout současná česká umělkyně Veronika Bromová v Galerii hlavního města Prahy, v Domě U Kamenného zvonu, do svého Království. Tak autorka nazvala výstavu mapující nové projekty v konfrontaci se staršími díly.
Veronika Bromová (1966) poprvé výrazně zasáhla do dění české i světové výtvarné scény v polovině 90. let 20. století. Už v době studií na Vysoké škole umělecko-průmyslové v ateliéru grafiky a ilustrace u profesora J. Šalamouna jí bylo blízké multimediální umělecké vyjádření. Jako jedna z prvních začala pracovat s počítačovou manipulací digitální fotografie. Tématem děl se brzy stal "příběh těla", tedy zobrazení vlastního těla, obvykle aktu, který je nositelem děje výtvarného díla, je výrazem hledání vlastního místa a identity. V roce 1994 Veronika Bromová poprvé vystavovala v prostorách Domu U Kamenného zvonu na bienále mladého umění Zvon a od té doby se datuje úspěšné spolupráce s kurátorkou Olgou Malou, jež se ujala i současné výstavy. V roce 1999 reprezentovala umělkyně Českou republiku na 58. Benátském bienále a získala hlavní cenu této přehlídky. Od roku 2001 vede Školu nových médií - fotografický a digitální obraz - na pražské Akademii výtvarných umění.
Království je název velkého projektu z let 2003-2005, jehož výpovědní hodnota emocionálně pohltila náladu aktuální výstavy. Starší díla jsou ve vzájemném dialogu nainstalována vedle děl tohoto cyklu. Kromě rozměrných fotografií najdeme v Domě U Kamenného zvonu i kinetické instalace a videa. Pravděpodobně bychom byli zklamáni, kdybychom na výstavě neobjevili alespoň některé z děl nejznámějšího souboru Veroniky Bromové. Pohledy z roku 1996 znázorňují anatomické průřezy do vnitřních orgánů těla umělkyně. Vznikla dokonale věrohodná fikce představující spojení skutečného lidského těla s výstřižky z anatomického atlasu. Autorka vlastně použila malířské principy v počítači a vytvořila skutečné obrazy, o nichž se nedá hovořit pouze jako o fotografiích. Cyklus se stal středem uměleckých diskusí a leitmotivem mnoha našich i zahraničních dobových výstav. Choulostivé pozice těl byly chápány jako nové nastolení ženské a feministické problematiky. Podle autorky však měly čistě filozofický ráz. Měly vést k zamyšlení na tím, jak je naše tělo úžasně zkonstruováno a přitom tolikrát selže zdravotně, mentálně i citově. Vedle novějších prací z projektu Království ovšem Pohledy přece jenom působí poněkud syrově a dobře si můžeme povšimnou určitého zjemnění autorčiny práce v rovině obsahové i formální.
Projektu Království vévodí rozmarné výjevy z přírody jakoby načrtnuté štětcem impresionisty. V nové Snídani v trávě se pohybují tmavovlasé divoženky, plavovlasé princezny i rusovlasé sexuální dračice. Umělkyně pracuje s naivním pohledem princezny, která je sama sobě voyeurem. Přejímá svůdné mechanismy erotických časopisů. Ve videu si hraje s myšlenkou Evy v ráji bez Adama, jež se pohybuje lehkými tanečními kroky v zahradě s jabloněmi, symbolicky trhá jablko a nabízí je sama sobě, pateticky se klaní božstvu v aranžmá němého filmu.
Součástí výstavy je také soubor Na hraně obzoru poprvé uvedený na Staroměstské radnici v roce 1997. Autorka byla kvůli zranění upoutána na lůžko a četla sci-fi literaturu a v televizi zrovna běžely obdobné filmy. Tenkrát se zamyslela nad mezilidskou komunikací či spíše neschopností komunikace. Zkoumala, proč jsou někteří lidé jako z jiné planety a jak s nimi můžeme nalézt společnou řeč. Tyto myšlenky ji přivedly až na hranu obzoru k něčemu neuchopitelnému a nepochopitelnému, což se nám snaží zprostředkovat.
Stáž v New Yorku v roce 1998 zrodila dva cykly zastoupené na výstavě. Kousky mě a Kousky N.Y.C. evokují každodennost americké metropole. Projekt Zemzoo je inspirován zážitkem návštěvy Central Parku, kde byl medvěd umístěný v kleci. Kvůli značné pozornosti návštěvníků podlehl depresím a byl předán péči zvířecího psychologa. Autorka se stylizuje do role tvora uvězněného v akváriu. V New Yorku neměla dostatečné technické vybavení, a proto iluzi deformace těla přitisknutého na stěnu bazénu dotvořila tažením částí těla lepenkou.
Celou výstavu je možné chápat jako podobenství o lidském životě. Jako symbol zrození používá umělkyně obraz larvy, červa. Larva se později převtěluje, transformuje v něco nového, v dospělého jedince. Červ je však i zároveň symbolem konce lidského života, tedy věčného koloběhu. Výstava je zakončena videem Cesta tam. Kam, to už je otázka, na kterou musí odpověď hledat každý návštěvník sám.
Jestliže pozorně sledujeme obrazy Veroniky Bromové, tedy malované fotografie přenesené na plátno, často máme pocit, že jejich vznik je výsledkem okamžiku, jehož příprava mohla mít dlouhý vývoj, ale k realizaci došlo rychle, chvatně a někdy i náhodně. Autorka skutečně využívá momentů při procházce se psem, kdy vytáhne z igelitky potřebné rekvizity, obnaží se a případně i lehce zahalí, postaví fotoaparát na nedaleký pařez a samospoušť se postará o výsledek snímku nebo i videa. Umělkyně tvrdí, že zatím nebyla nikdy při svých odvážných hrátkách přistižena náhodným kolemjdoucím. Jestliže tedy zahlédnete ženu na pasece v choulostivé situaci, neděste se, jde o známou umělkyni. V případě zájmu se můžete s oblečenou autorkou setkat při prohlídce 4. prosince nebo využít jedné z lektorských prohlídek s rovněž oblečenou průvodkyní každý druhý čtvrtek od 6. listopadu do 8. ledna vždy od 16 hodin.
