Je mu jedenáct a už ho nazývají hrdinou

Hrdinou se můžeme stát kdykoli. Ale ne všichni v sobě kus odvahy najdeme. Představte si následující situaci - jdete kolem řeky a vidíte, že se v ní topí malé dítě? Jak dlouho vám trvá, než se rozhodnete, co uděláte? Jedenáctiletý chlapec Vladimír Dolanský neměl na přemýšlení čas. Byl u toho, když do bazénu spadl čtyřletý chlapec.

"Byli jsme ve škole v přírodě v Bezdružicích a tam bylo koupaliště. Hráli jsme si uprostřed bazénu - plavci a neplavci. My jsme byli mezi těmi plavci a po břehu šel ten malý kluk, pak si sedl na břeh a chtěl si vyždímat kalhoty, sjelo mu to po zadku a začal se topit," vylíčil předehru dramatických událostí Vladimír.

V prvních chvílích ho napadlo, že k němu musí rychle doplavat a zachránit ho. "Vytáhl jsem ho a řekl jsem to paní učitelce," řekl Vladimír a doplnil, že se nebál vlastního utonutí. A co ostatní spolužáci? "Koukali, paní učitelka byla ráda," dodal skromně Vladimír.

Na místě nebyl žádný plavčík a malý chlapec, který před malou chvílí unikl utonutí, putoval za hlasitého kašlání rovnou k mamince. "Mohl se napít vody a utopit," přemítal Vladimír nad tím, co by se mohlo stát, kdyby malému chlapci nepřispěchal na pomoc.

Jedenáctiletý Vláďa považoval své rozhodnutí za samozřejmost, zachránil tím život čtyřletému dítěti. Vladimír je za to rád a je na to pyšný. Za svůj čin byl také pochválen a oceněn ředitelem školy. "Zachoval bych se stejně," odpověděl na otázku, zda by v budoucnu podnikl stejný čin, kdyby byl jeho svědkem. A věděl by, jak poskytnout první pomoc? "Věděl. Nejdřív bych zjistil, jestli dýchá, kdyby nedýchal, tak bych mu dal umělé dýchání," odpověděl.

Tatínek Vládínka Vladimír Dolanský starší je na syna pyšný, jeho čin ho mile překvapil. "Napadlo mě, že to ani nemůže být pravda. Říkal jsem si, že to snad ani není možné," uvedl Vladimírův otec a doplnil, že Vláďa má mladšího bratra, na kterého neustále dává pozor u různých bazénů, takže je v těchto situacích už poměrně vycvičený. "Vedeme ho k tomu. Svůj díl v tom má i škola, protože s nimi dělají různé akce a dokonce byl i na nějaké soutěži, kde dostal ocenění," upřesnil Vladimír Dolanský starší.

Jedenáctiletý chlapec je nominovaný na prestižní ocenění, jeho otec je na něj hrdý. "Jsem hrozně rád, že takovou věc vůbec dokázal udělat. Jestli tu cenu dostane, nebo nedostane, to už by bylo jen podtržení jeho činu," dodal hrdý Vladimírův otec.

Na svého hrdinu jsem pyšná, tvrdí babička

O tom, že někoho vytáhl z bazénu, s nikým příliš nemluvil. Považoval to za samozřejmost. Upozornila na to až jeho babička, někdejší učitelka Marie Pelcová. Je za to na Vladimíra náležitě pyšná.

"Myslím si, že vztahy mezi lidmi jsou hrozně důležité, i vztahy k rodině. Nejhezčí, co člověk může v životě udělat je, když někomu druhému může pomoct. Když mu zachrání život, tak to je úplně to nejlepší, co může udělat. Tak jsem na něho hrozně pyšná, protože udělal to, co mohl nejlépe," uvedla Vladimírova babička.

O jeho činu se dozvěděla od samotného zachránce, který babičce volal ze školy v přírodě. "První, co mě napadlo, tak bylo, jestli ho tam neshodil, protože on je takový živý kluk. Protože o tom ani nechtěl nějak moc mluvit, tak říkal: Babi, ty taky pomáháš nemocným lidem, tak proč bych já nepomohl, vždyť je to vlastně moje povinnost. A nechtěl o tom mluvit. Potom, když přijel, tak jsem to z něho vydolovala. Měla jsem z toho hroznou radost. Jednak z toho, že ho tam nehodil, a jednak, že opravdu byl tak duchapřítomný a udělal to," přiblížila Marie Pelcová.

Je zároveň přesvědčená, že pokud by k podobné situaci opět došlo, Vladimír by se k záchraně dětského života odhodlal znovu. "Má mladšího brášku, tak je zvyklý občas jedním okem na něj mrknout, jestli se něco neděje. I tím, že dělá sport, tak k tomu má blízko," řekla babička. "Myslím, že jeho největší odměna bylo to, že jsem měla z toho tak velikou radost a on to cítil. Když se dozvěděl, že jsem ho nominovala na tu cenu, tak mi poděkoval a říkal: Babi, ty jsi hodná, že jsi si toho všimla. Ale já si myslím, že staří lidé si naříkají, že mladí si nevšímají, ale je to vina i těch starých, že si nevšimnou těch mladých, že některé věci berou jako samozřejmost nebo to považují za povinnost. A to povinnost opravdu není," dodala Marie Pelcová.

Pět statečných

Dnes jsme vám představili čin jedenáctiletého Vladimíra Dolanského z Chomutova. Ale mohli jste už také slyšet příběh Filipa Korostenského z Českých Budějovic. Loni v říjnu zabránil při dopravní nehodě zranění těhotné řidičky osobního auta. Dva lidské životy zachránil také Michal Prokýšek z Plzeňska. Vynesl devítiletého chlapce a jeho otce z hořícího domu a sám skončil s těžkými popáleninami v nemocnici.

Představili jsem Vám také Miroslava Koubu z Chomutova. Když zjistil, že v přízemí jeho domu, kde je zároveň herna, hoří, běžel tam a postavil se nebezpečnému vrahovi. Podle policistů významně přispěl k jeho zadržení a zabránil tak dalšímu krveprolití. Minulý čtvrtek jsme mluvili o Josefu Peškovi z Blšan. Ten také zachránil dva lidské životy při dopravní nehodě.

Když jsme se s těmito hrdiny osobně setkali a natáčeli s nimi reportáže, jejich slova byla v jednom hodně podobná. Shodli se, že to co oni, by asi udělala většina lidí a že vůbec nepřemýšleli o tom, jestli při záchraně jiného lidského života nemohou přijít o ten svůj. Také proto o nich mluvíme jako o hrdinech.

Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na e-mailovou adresu podkuzi@rozhlas.cz.