Beautiful people - obrazy, které svádějí
Umělci onanují nad časopiseckými snímky modelek, zápasí s obrovskými tubami barev, koketují s anorexií, analyzují své podvědomí, ničí sebe i druhé, a to jen proto, aby odhalili strategie svádění konzumního světa. Světa, který spoluvytváří média a který do jisté míry určuje i naše potřeby a touhy. Pokud jste jejich snahou osloveni, nenechte si ujít putovní výstavu ze sbírek soudobého světového výtvarného umění Frac Nord - Pas de Calais nazvanou příznačně Beautiful people (a skryté rány).
Slovo "médium" odkazuje ke zprostředkování. Tomu, že by dnes ale média jakéhokoli druhu zprostředkovávala skutečnost alespoň přibližně, jak ji lidé prožívají, asi nikdo nevěří. Málokdo si je však schopen udržet vůči tomu, co nám tato média jako skutečnost předkládají, vůbec nějaký odstup. Dnes a denně nás pohlcují obrazy, které nechtějí nic jiného, než vstoupit do našich představ a přivlastnit si naše touhy. Nebo si myslíte, že si tu přeslazenou čokoládovou tyčinku kupujete z vlastního rozhodnutí?
V jistém smyslu jsme se s rozvojem technologií stali jejich obětí. Nepřetržitá produkce obrazů čím dál rafinovaněji útočí na naše podvědomí. Než se člověk vzpamatuje, přenese jej jeho vlastní pohled do struktur nereálných vztahů a vědomí sebe sama se rozplyne mezi třpytivými ale prázdnými bublinami "jiné" reality. Situaci, v níž se člověk ocitá, lze analyzovat a měnit. Umělci, kteří vystavují až do 18. ledna na Staroměstské radnici v Praze se o to rozhodně pokoušejí. Máte jedinečnou příležitost vidět známé práce Bruce Naumana, Paula McCarthyho, Christiana Boltanskiho či Raymonda Pettibona a poznat i mladší generaci, která dokáže být kontroverzní i šokující.
Díla, která kurátor výstavy Miquel Bardegil pod téma vizuálního "svádění" zahrnul, jsou různého charakteru. Téměř doslovně koncept výstavy naplňuje série portrétů Phillipa Meste nazvaná Aquarelle (1995-1999). Tváře modelek potřísněné umělcovým ejakulátem. Někomu to snad může připadat trochu moc, nicméně tím, že Meste dovedl svádivé pózy modelek do důsledku, akcentoval několik aspektů, které se tu setkávají. Jednak je to ideál krásy, který se posunul směrem k neskutečným světům vytvářeným reklamou, filmovým a módním průmyslem. Ale objevuje se tu i onen kritizovaný vztah mužského pohledu a ženského těla v souvislosti, která by mohla usvědčovat feministické čtení z nedostatku reflexe. Čímž nechci naznačovat, že muži jsou pouhou obětí svojí touhy.
Z jiného úhlu, ovšem opět samy na sobě, se s diktátem uměle vytvořeného ideálu krásy, potýkají sestry Liesbeth a Angelique Raeven. Jejich konfrontační práce vyvolaly v rodném Holandsku a později třeba i v Anglii, řadu nesouhlasných a pobouřených reakcí. Jde o to, že tato dvojčata sama na sobě tematizují jednu z civilizačních chorob, na jejímž rozšíření se média hlavně v devadesátých letech zásadně podepsala, a tou je anorexie.
Obě sestry mapují specifické jídelní návyky, které provází tento modus vivendi, a analyzují jeho psychologické souvislosti. V jejich pracích se také velmi silně odráží nestandardní vztah, který spolu jakožto dvojčata mají. Sami jej definují jako jakousi subkulturu, kde neplatí stejná pravidla jako pro majoritní společnost, a zároveň jedním dechem přiznávají, že obě koketují s představou nemít tu druhou. Téma identity a ambivalentního vztahu mezi dvojčaty najedete i ve videoprojekci, která byla vybrána na pražskou výstavu, pod názvem Láska má mnoho podob (Love knows many faces, 2005). Paul McCarthy ve svých často expresivních a fetišistických performancích reaguje na strategie pop-kultury, která čím dál masivněji zahlcuje naše okolí. Ve svém videu nazvaném Malíř (Painter, 1995), které najdete na výstavě, se pokouší prostředky ironie a absurdity vedoucí až k násilí demytizovat ideál umělce-malíře jakožto kongeniální bytosti idealizovaného vyprávění.
Další videoinstalací, na kterou narazíte hned při vstupu do galerie, je už starší práce Bruce Naumana nazvaná Hodný chlapec, zlý chlapec (Good Boy, bad boy, 1985). Nauman je považován za jednoho z nejvýraznějších umělců posledních třiceti let a jeho práce má až neuvěřitelný rozsah. Najdeme u něj nejrůznější prostorové instalace jako odlitek prázdného prostoru pro svou židli nebo laminátové odlitky zvířata, kinetické instalace proměňujících se neonových obrazců, fotografie ale i videoart. Videoprojekce Good Boy, Bad Boy je jednou s Naumanových jazykových her, ve kterých se pokouší odhalit přirozenou povahu jazyka a lidského vnímání.
Z dalších umělců, které výstava představuje, zmiňme ještě třeba Marca Triviera a jeho soubor fotografií významných osobností druhé poloviny 20. století. Najdeme tu portrét Michela Foucaulta, Jeana Geneta nebo třeba Samuela Becketta. Nechybí tu ani několik prací Josefa Koudelky a překrásná koláž Jiřího Koláře Hommage a Mademoiselle Riviere (1981).
Co je vlastně krásné a co není? To je těžká otázka. Pod lesklým povrchem se často skrývají prázdné bubliny, které sice po prasknutí ještě slibně mlasknou, ale to je asi tak všechno, co po nic zbude. Naopak po návštěvě výstavy Beautiful people (a skryté rány) zůstane několik témat, které k tomu, co je skutečně krásné mohou alespoň naznačit cestu.
Ukázka z videoinstalace Paula McCarthyho - Painter
