Řecko čelí vlně nepokojů

Sympatizující hlasy se snaží nepokoje vysvětlit, a to jednak poukazem na policejní brutalitu, a také vysvětlením, že řecká společnost je frustrovaná. Řecko, tradičně poměrně zaostalá a ne příliš bohatá země, prošla během posledních desítek let rychlou proměnou. Řekové sice zdaleka nevyužili potenciálu členství v evropské unii tak, jako třeba blahobytní Irové, ale díky tučným dotacím, rybolovu a turistickému průmyslu alespoň část lidí relativně zbohatla. Tento rychlý rozvoj byl ovšem nerovnovážný a vyvolal ve společnosti velké tlaky. Mnozí měli možná až příliš velká očekávání, a je nepochybné, že se celé řadě lidí nevede dobře.

Za nepokoji, při kterých skupiny mladíků ničí obchody, banky, ale i koše na smetí a veřejně vystavené vánoční stromy, však nestojí chudí lidé z okraje společnosti, ale spíše mladí příslušníci střední a vyšší střední vrstvy, kteří vystudovali neperspektivní obory a nyní nemohou nají takové uplatnění, jaké si představovali. Smrt mladíka, který zahynul v sobotu při policejním zásahu, není ani tak důvodem, jako spíše spouštěčem, ne-li dokonce záminkou pro bezhlavé řádění, které v mnoha lidech v Řecku i v zahraničí vyvolává údiv a obavy.

Na počátku incidentu tedy byla smrt patnáctiletého Alexandra Grigorupula, který se účastnil sobotního střetu s policií. Střílející policista, který už byl i se svým kolegou zatčen tvrdí, že se jen střelbou snažil zahnat demonstranty. Premiér, ve snaze uklidnit rozvášněné veřejné mínění, policistu příliš nepodržel, když Alexandrovu smrt označil za nespravedlivou, napsal omluvný dopis rodině zabitého a prohlásil se za jednoho ze zarmoucených Řeků.

Také listy nakloněné demonstrantům, a spolu s nimi mnohé zpravodajské agentury, píší, že podle očitých svědků policista na Grigoropula chladnokrevně zamířil. Poněkud jiný obrázek si uděláme, když se dozvíme méně často připomínaný fakt, že zabitý chlapec byl členem třicetičlenné skupiny, která hromadně zaútočila na policejní automobil. Očitými svědky tedy mohli být jen útočníci sami, a nikdo neříká, co jiného měl policista, který vystřelil celkem třikrát, v této situaci dělat. Situace mimochodem připomíná podobný incident z italského Janova během zasedání skupiny G-8 v roce 2001, kdy policista v automobilu zastřelil jednoho z demonstrantů, který se spolu s ostatními pokoušel převrátit policejní džíp.

Tragická smrt patnáctiletého mladíka ovšem přišla v okamžiku, kdy se už vesele demonstrovalo a ničilo. Jak poznamenává analytik BBC Malcolm Brabant, vzpoura je hluboko uložená v řecké duši. Dosud se slaví den Ochi, tedy den, kdy v roce 1940 hrdé Řecko řeklo Ne Mussoliniho Itálii a odmítlo se podřídit fašistické invazi. S podobnými emocemi se v Řecku vzpomíná na 17. listopad roku 1973, kdy vojenská klika poslala na rebelující studenty "aténské polytechniky" tanky, které za sebou nechaly desítky mrtvých. Masakr vedl k pádu junty, ale také k dalšímu posílení tradice posvátnosti vzpoury za jakoukoli cenu. S rituální připomínkou studentských obětí z doby před pět-a-třiceti lety dnes vyrůstá každé řecké dítě, a zabitý Alexandros je už nyní přirovnáván k mrtvým studentům aténské polytechniky třiasedmdesátého roku.

Od té doby také řecké univerzity mají jakési právo azylu, a policisté do nich nesmějí za žádných okolností vstoupit. Tak se v uplynulých desítkách hodin z univerzitních budov staly bezpečné základny násilníků, kteří zde odpočívají, a také skladují zápalné lahve a další výzbroj. Sami učitelé vyhlásili třídenní stávku, čímž vlastně dali svým svěřenců volnou ruku. V řeckých novinách se nyní hovoří o opakování Paříže roku osmašedesát, a nebo podobných řeckých událostí z roku 1985, kdy násilnosti pak propukaly ještě po celá další léta. A tak zatímco část společnosti volá po okamžitém nastolení pořádku, část romanticky uvažujících Řeků vidí v nepokojích jen jakýsi rituál, v němž generace 21. století plní svou zkoušku dospělosti.

Střízlivý pohled vidí nepříliš romantický obraz. Mrtvý Alexandros, jehož pohřeb připadá na úterý, byl jedním z mnoha studentů, kteří dlouhodobě ulevovali svým frustracím tím, že vyvolávali potyčky s neoblíbenou policií a se souhlasem části veřejného mínění to považovali za projev svého svobodomyslného ducha, což vedlo k tragickým důsledkům.

Problém je, že řecká policie nemá mezi lidmi důvěru, a mluví se o opakovaných incidentech, při kterých policisté prokázali nepřiměřenou brutalitu. Policie také zatím očividně nebyla schopná krizovou situaci zvládnout. Vláda, která čelí riziku, že demonstrovat a ničit se bude ještě mnoho dní, ovšem nemůže ani pomyslet na povolání vojska, a to právě kvůli neblahým vzpomínkám na dobu zmíněné vojenské kliky. Kabinet tedy čelí obviněním, že není schopen zasáhnout a nastolit bezpečnost, tak jako se příliš úspěšně nepopasoval s nedávnými požáry řeckých lesů.

V Řecku je od roku 2004 u moci pravicová vláda premiéra Kostase Karamanlise, shodou okolností synovec Konstantina Karamanlise, který byl prvním demokratickým premiérem po pádu vojenské kliky v roce 1974. Jeho kabinet neprojevil přílišné odhodlání ani přesvědčivost, ale je pravda, že se v uplynulých letech pokusil alespoň částečně reagovat na některé problémy řecké společnosti a ekonomiky, jako například rostoucí deficit důchodového účtu, a nebo trvalé porušování zásad, ke kterým se Řecko zavázalo přijetím eura, což samozřejmě vyžadovalo nepopulární kroky.

Opozice pod vedením levicového Pasoku se v momentální važné situaci neprojevila příliš státnicky. Předseda Pasoku se sice přihlásil k požadavku na okamžité obnovení pořádku, ale zároveň využil tragických okolností a pokusil se svrhnout Karamanlisovu vládu. Ta ovšem řeší problémy, které po sobě nechal populistický Pasok, který nyní získává šanci se vrátit k moci, pokud se mu podaří vyvolat předčasné volby. Ty se pravděpodobně budou konat už za pár týdnů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .