Kobalt: zlý duch, který otřásl alchymií
"Správa dolů a věda o dolování ztratily svůj opěrný pilíř. Muži, jako je tento, se nikdy nevynořují coby houby po dešti." Tak psal roku 1768 proslulý botanik Carl von Linné (1707 - 1778) o muži, jenž 29. dubna onoho roku zemřel. Později napsal jeden historik, že "žádný švédský chemik neučinil pro porážku alchymie tolik, jako Georg Brandt," učenec, jemuž se budeme věnovat.
Brandt se narodil na jaře 1694 a již od mládí pomáhal svému otci, jenž provozoval měděnou a železnou huť v Ridarhyttě. Mladík se naučil mnohé z metalurgie a tehdejší chymie, vystudoval však medicínu, nicméně ji nikdy neprovozoval. Jeho učitelem lékařství v nizozemském Leidenu, kde studoval, byl Hermann Boerhaave (1668 - 1738), jeden z pozdních zastánců alchymie. Po zastávce v německém Harzu zakotvil Brant ve švédské správě dolů, instituci, která byla v neutěšených finančních podmínkách. Poté, co byla prodána, stal se tento učenec prubířem mincovny. Zde začala jeho pozoruhodná dráha chemika. Než ho na ní budeme sledovat, je na místě vrátit se do vzdálenější minulosti.
Ital Vannoccio Biringuccio (1480 - 1539), vynikající metalurg evropské renesance, napsal ve své knize De la pirotechnia: "Podobně zaffra je jiný semiminerál tak těžký jako kov. Sám se netaví, ale ve společnosti sklovitých věcí se stává [podobný jako] voda a barví je [sklovité substance] modře. Tudíž ho používá každý, kdo si přeje barvit modře sklo nebo glazuru hliněných nádob." Nebylo to nic nového, protože už z doby přibližně 1400 př. n. l. pochází nález napodobeniny lapisu lazuli učiněný v mezopotámském Nippuru, jehož analýza prokázala, že modré barvy bylo dosaženo sloučeninami kobaltu. Stejně tomu je se sklem, jen Biringuccio samozřejmě nic netušil o podstatě procesu.
Georgius Agricola (1494 - 1555), další proslulý báňský a hutní odborník, uvedl ve svém nejvýznamnějším díle De re metallica, že "je ještě další druh cadmie, jenž ujídá nohy dělníků, když jsou vlhké, a podobně jejich ruce, a zraňuje jejich plíce a oči." Proto, jak se dále dozvídáme, musejí mít dobré kožené boty a také rukavice sahající po loket, aby se chránili před nebezpečnou substancí.
Hledání kobaltu
Tyto dva prameny stačí k tomu, abychom vytušili a co se jedná - o směsné minerály kobaltu a arzénu. Ovšem současně se stáváme svědky názvoslovných problémů, jimž není konec. Zatím jsme se setkali s názvy zaffre a cadmia, označující v daném kontextu totéž, totiž sloučeniny kobaltu, ale v dobových pramenech se za druhým z termínů často skrývají minerály zinku nebo arzénu, občas také antimonu a bismutu. Cadmia tak patří k nejproblémovějším termínům v dějinách chemie. V předchozím textu jsme však použili také dnešní termín kobalt, důvěrně známý. Ten najdeme v dalším Agricolově díle, Bermannus, kde autor napsal: "Tento druh pyritů havíři cobaltum nazývají..." Kobolt nebo kobelt byl pro německé horníky zlý duch, gnóm, který škodil v báňském díle, což předchozí citát z Agricolovy knihy naznačil vcelku jasně. Po tomto představení se vraťme k hlavní postavě.
Také Brandt připravil tmavomodrý pigment z rudy nalézané v jeho rodišti, ale on se tím nespokojil. Výsledkem bádání, jež začalo kolem roku 1730 a vyvrcholilo přibližně o osm let později, byla disertace o "polokovech", v níž najdeme významné konstatování: "Tak jako je šest druhů kovů, tak jsem také já ukázal spolehlivými pokusy, (...) že je rovněž šest druhů polokovů (...) takže jsem, skrze své pokusy měl to štěstí (...) být prvním objevitelem nového polokovu, jmenovitě regulu kobaltu, který byl dříve zaměňován s bismutem ..." Brant se ještě přidržoval názvosloví alchymie, když čistý kov, který připravil, nazýval "regulus", což je zdrobnělina z latinského "rex" král. Současně ale skutečně bořil hradby, jimiž se alchymie obklopovala. Nepodařilo se mu to úplně, tehdy to ještě nešlo. Psal o šesti kovech, alchymie jich uznávala sedm, ale jeden z nich, rtuť, řadil mezi ony "polokovy", kam podle něj patřil ještě bismut, zinek, antimon, arzén a teď také kobalt. Poslední tři psal pořád jako "regulus".
Na Brandtově disertaci je podstatné, že někdo poprvé prokázal existenci chemického prvku, hovořme dnešním jazykem, pomocí chemických metod. V tomto případě ho především odlišil od bismutu, například reakcí s kyselinou dusičnou. V té se rozpouštějí oba kovy, ovšem bismut se dá vysrážet jako sůl v podobě bílého prášku pouhým přidáním vody. Z roztoku kobaltu v kyselině se sůl sráží alkáliemi. Podobně Brant zkoumal tvorbu amalgamu se rtutí, což je možné jen s bismutem. Vědcova disertace uvádí šest základních bodů, které odlišují kobalt jako samostatný kov.
Švédský učenec se již dřív proslavil tím, když prokázal, že arzén je také "polokov" a že jeho calx, je oxidem. Jako calx se označovaly preparáty připravené nejčastěji žíháním kovů na vyšší teploty. Už tento důkaz by Brandtovi zajistil slávu. Objevem kobaltu jen dále stoupla, protože to byl první chemický prvek, který byl objeven a prokázán metodami rodící se chemie. Tehdy, přibližně před 270 lety, se skutečně zvolna uzavírala éru praktikující alchymie. Brantův objev předznamenával její neodvratný konec.
S prof. Karpenkem jsme o významu kobaltu v alchymii hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 12. 12. 2008.
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
