Výprava českých zoologů, tentokrát do povodí Orinoca
Pokud sledujete vysílání ČRo 2 - Praha pravidelně, už víte, jak se naši zoologové vypravili na stolovou horu Roraimu. Pod ní pak zkoumali prales, kde chytali, fotili, dokumentovali a zase pouštěli na svobodu všelijaké živočichy. Tentokrát zoologové z českých muzeí vzpomínají na to, co zažili u venezuelských řek.
Najdete tam různé druhy volavek, čápů, ibisů, žijí tam zajímaví ptáci zobouni. Jsou to příbuzní rybáků, létají nad vodou a loví rybky. Zoboun má delší spodní čelist než horní a vypadá díky tomu trochu podivně. Když loví rybky, letí těsně při hladině a spodní čelistí brázdí vodu.
Neměli bychom zapomenout na dalšího zvláštního ptáka, hoacina chocholatého (Opisthocomus hoazin). Dosahuje velikosti slepice, je pestře zbarvený, na hlavě má chocholku a velice špatně létá. Jeho mláďata mají na křídlech tři drápy, které jim v dospělosti vymizí. Když se mláďata cítí ohrožena, z hnízda, které bývá nad vodou, skáčou do vody a tak unikají nepříteli. Plavou pod vodou, vracejí se instinktivně k hnízdu a drápky jim právě slouží k tomu, aby se vyšplhali zpátky do hnízda. Dospělci už do vody nechodí, jen těžkopádně poletují po pobřežních keřích a stromech. Hoacinové mají těžkou stavbu těla, jsou to ptáci, kteří se nejvíce podobají vyhynulému archeopterixovi. Dospělí ptáci se živí listím, které shromažďují ve voleti a tráví je pomocí symbiotických bakterií. Produkty trávení jsou hodně cítit, dokonce domorodci říkají tomuto ptákovi "smraďoch'.
V oblasti žije také spousta kajmanů brýlových (Caiman crocodilus). Dospělí dosahují délky kolem tří metrů. Jsou tu velice hojní, stačí si vzít dobrou baterku a večer vyrazit k vodě. Když posvítíte, vidíte ve tmě, jak se leskne na hladině spousta očí. My jsme se těšili, kdy konečně uvidíme nějakého pořádného kajmana, abychom si ho mohli vyfotit. Podařilo se to kupodivu u mostu, po kterém jezdilo docela hodně dopravy. Ten most se otřásal, ale kajmanovi to vůbec nevadilo. Vylezl si ráno na břeh, otevřel tlamu jako by se smál a my jsme si ho vyfotili seshora. Pak jsem si řekl, že zkusím získat snímky, které kolegové nemají, a že se pokusím přiblížit ke kajmanovi přes řeku. Tento druh není většinou člověku bezpečný, spíš utíká pryč, a tenhle jedinec měl na délku asi 1,5 metru, nepatřil k těm největším. Jak jdu vodou, tak po prvních krocích jsem pocítil, jak mi něco přejelo po lýtku. V ten okamžik jsem si uvědomil, že v zdejších kalných vodách žijí masožravé piraně, rejnoci, električtí úhoři i jedovatí hadi - to všechno dokáže člověka spolehlivě zabít. Není divu, že se mi podsmekla noha a já jsme si do té vody sednul. To už kajman nevydržel a velice rychle utekl do vody. Snímek snů jsem tedy neudělal.
Naší snahou, zvláště Aleš Toman po tom toužil, bylo i takového kajmana ulovit. Aleš každý večer vymýšlela vyráběl nejrůznější oka na klacku, aby kajmana ulovil, a potom vyrážel na noc do bažin. Až se mu nakonec podařilo to správné oko, a ten večer jsme slyšeli z bažiny radostné volání, že kajmana ulovil. Těšili jsme se, že si ho vyfotíme, ale bylo to takové vyplašené třiceticentimetrové mláďátko. Prý se mu ale podařilo nenaštvat kajmaní maminku, což jsme byli rádi, protože jsme opravdu opodál viděli asi dvoumetrový kus. Ovšem i takhle malý krokodýl má docela ostré zuby a jeho kousnutí by nebylo příjemné. Lov ale naštěstí zůstal bez následků. A protože už nikdo většího kajmana nechytil, byl nakonec Aleš Toman králem lovců kajmanů.
