Cesta na nejvyšší horu Venezuely
Opět do Venezuely nás zavede vyprávění zoologů z českých a moravských muzeí. Minule jsme lovili krokodýly v dusném a horkém povodí Orinoca, dnes se podíváme do And.
Tentokrát budou vzpomínat na svou výpravu inženýr Zdeněk Vitáček, ředitel Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě, doktor Dušan Trávníček z Muzea Jihovýchodní Moravy ve Zlíně, inženýr Petr Lumpe z Regionálního muzea v Mělníku a syn inženýra Vitáčka, student Jakub.
Rozhodli jsme se, že navštívíme tu část And, která vybíhá do Venezuely, chtěli jsme navštívit její nejvyšší horu Pico Bolívar (4 981 m.n.m.), s tím, že pak budeme sestupovat a postupně projdeme všechna klimatická pásma, všechny biotopy, od horských lesů až po nížinné pralesy. Trochu jsme ale přecenili své schopnosti. Vyjeli jsme nahoru nejdelší lanovkou na světě, která vede skoro až na vrchol hory. Poslední zastávka je ve výšce 4760 m.n.m. Původně jsme plánovali sejít do výšky 3000 metrů, tam přespat a potom pokračovat v cestě. Bohužel, když jsme se dostali lanovkou do poslední zastávky, začala padat mlha a začalo se hodně zhoršovat počasí, a tak se nám nepodařilo se stoupit až do plánované výšky. Zabloudili jsme , také jsme se nešťastně rozdělili, takže jsme měli problém se vůbec najít. Museli jsme nakonec zůstat v nadmořské výšce kolem 4000 metrů, na místě, kde kempují horolezci. S těmi jsme se tam i potkali. Narozdíl od nás byli velmi zkušení, velmi dobře vybavení a hlavně prošli aklimatizací, takže jim nadmořská výška nečinila žádné zdravotní problémy. Jenže my jsme ještě ráno stáli dole ve městě Méridě a lanovkou se dostali rychle bez aklimatizace nahoru. Asi po třech až čtyřech hodinách se nám začalo špatně dýchat, a prožívali jsme strach, aby někdo z nás neměl horskou nemoc. Celou noc jsme se navzájem kontrolovali, zda jsou všichni v pořádku a byli jsme rádi, že jsme tu noc přežili. Probudili jsme se ve sněhu, teplota ale byla nad nulou. Během noci se totiž zvedl silný vítr, spustila se sněhová bouře a velice se ochladilo.
Chtěli jsme potom pokračovat v sestupu, mysleli jsme, že je to záležitost zhruba čtyř hodin, dostat se do kýžené výšky 3000 metrů. Ale horolezci nám vysvětlili, že je na to potřeba hodin nejméně sedm, takže jsme zvolili zbabělou variantu - vrátili jsme se po dvou hodinách výstupu zpět k lanovce a nechali jsme se svézt asi 2 stanice na hranici párama a lesa a odtuod jsme pokračovali pěšky. Tam už se dýchalo dobře. (Páramo je vysokohorský biotop. Jedná se o vysokohorské křovinaté a travnaté území, které funguje jako přírodní "houba". Zachytává a uvolňuje většinu vody. Páramo pokrývá velkou část And od severního Peru přes Ekvádor a Kolumbii až po Venezuelu. Je charakteristické drsným klimatem, vysokým stupněm ultrafialového záření a mokrými rašeliništi. Oblasti dominují především trávy, plazivé rostliny, byliny, keře a zakrslé stromy. Pozn. red.)
